Jan Němec to nevzdal

Česká kinematografie ztrácí kontakt se svou minulostí. Především s tou nejlepší – filmy tzv. nové vlny 60. let. Slavná jména jejích tvůrců ještě stále plní titulní strany zahraničních filmových časopisů a věnují se jim bilanční přehlídky (minulý měsíc například jedna proběhla za účasti bývalého prezidenta Václava Havla ve Varšavě), u nás se však paradoxně jejich filmy promítají jen výjimečně a tvůrcům nikdo nevěnuje pozornost. To neplatí jen o filmech ze zlatého fondu, ale i novinkách režisérů nové vlny: zůstávají na okraji diváckého i odborného zájmu, přestože stále patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniká.

Příkladem může být vedle Věry Chytilové a Drahomíry Vihanové Jan Němec (1936), jehož film Krajina mého srdce měl minulé pondělí premiéru v pražském kině Světozor. Němec patří mezi nejdůležitější postavy českého filmu. Ve spojení s Ester Krumbachovou, Miroslavem Ondříčkem, Ivanem Vojnárem a dalšími vznikla v jeho režii v roce 1964 volná adaptace povídek Arnošta Lustiga nazvaná Démanty noci. Film okamžitě okouzlil Evropu a dodnes patří pro svou syrovost a experimentální charakter vyprávění k pokladům české filmové historie. Celkem Němec v šedesátých letech natočil tři výrazné celovečerní filmy a několik krátkých. Po nástupu normalizace byl donucen emigrovat, nemusel se tedy kompromitovat agitkami, jaké pro režim začali vyrábět Jiří Menzel nebo Hynek Bočan. V zahraničí už ale nedokázal…