Bydlet v prázdném domě

„V noci z pátku osmého na sobotu devátého října zemřel francouzský filozof Jacques Derrida.“ Před týdnem obsadila tato věta v různých obměnách první strany světových deníků. Jako by chtěla potvrdit, že smrt se odehrává vždy mezi dvěma okamžiky a dvěma daty. A jako by chtěla tuto nejistotu časového určení vynahradit určením místa: zemřel „francouzský filozof“. Myslitel narozený před 74 lety v židovské rodině v Alžíru, který přijal francouzský kontext za svůj právě proto, aby v něm dobrovolně zůstal dvojnásobným cizincem. Aby nepatřil a nemohl patřit žádnému národu nebo státu. Derridu, který spolupracoval se slavnými architekty Eisenmanem a Tschumim, nezajímal žádný původní domov. Fascinovaly jej domy jako proměnlivé formy otevřené navenek. Architektonickou otevřeností se vyznačuje i celý jeho filozofický dům: psané dílo uchované pro budoucnost a otevřené všem možným dezinterpretacím. Jen málokterý autor byl a je tak špatně vykládán. A jen málokterý autor se ze slušnosti a laskavosti svým vykladačům tak málo bránil, pokud ovšem nešlo o problémy s přímým politickým dopadem. Filozofické omyly ponechával Derrida času, který odplaví nánosy dobře i špatně míněných hloupostí.

Významy na návštěvě

Smrt mezi dvěma daty nám připomíná tón, jímž Derrida vyjadřuje a neustále pozměňuje své krédo: nic není jednoduché. Tato devíza není pobaveným bonmotem ani vyčerpaným…