Budoucnost českých liberálů

Kdysi chtěl být „Tonym Blairem české pravice“ a sliboval nový politický styl. Dnes je to nerudný muž, jehož veřejné angažmá se smrsklo na nechuť k vlastní straně a propagaci internetu. Šest let politické kariéry ministra Vladimíra Mlynáře (US-DEU) ilustruje obecnější příběh zdejších liberálů: jejich počáteční zápal pro „věc“ vystřídalo podráždění a neschopnost domluvit se i spolu navzájem. Mají tedy ještě šanci zachovat si místo na slunci? A chtějí to vůbec?

Proč zrovna my

Důvod, proč se stoupencům liberálních myšlenek nedaří oslovit více voličů, se zdá jasný: na politickém kolbišti se pohybuje několik podobných stran a přetahují se vzájemně o elektorát odhadovaný sociologickými agenturami na desetinu voličstva. Na jedné straně ringu je zaklíněná Unie svobody s třemi procenty popularity, na druhém konci „pětiprocentní“ Evropští demokraté. A mezi nimi se pohybuje téměř neexistující ODA, miniaturní Cesta Změny někdejších studentských rebelů a Liberálně reformní strana (LiRa) brněnského politologa Milana Hamerského.

Ještě před rokem to vypadalo, že se lídrům roztříštěnost nelíbí: scházeli se na pravidelných schůzkách a debatovali, jak výhodné a užitečné by bylo vytvořit jednu společnou a silnou liberální stranu. V programových otázkách dokázali vyjednavači najít shodu rychle. Všechna uskupení totiž podporují evropskou federaci, snížení daní…