Dvojí bolest Jiřího Veselského

Už zaživa byl legendou. Foto Libor Stavjaník

Na parte měl napsáno Jiří Veselský, básník. Narozen 27. 7. 1933 v Kyjově, zemřel 18. dubna tamtéž. V den jeho pohřbu většina občanů ctihodného královského města korzujících kolem místní vývěsky se smutečními oznámeními vůbec netušila, že někdo takový mezi nimi celá léta žil.

V posledních týdnech života trpěl dvojí bolestí. Krom té fyzické ho mučilo utrpení z nemohoucnosti a nemožnosti psát. Protože této výsostné službě zcela podřídil svůj život, autenticky vroucí a osudové službě slovu. Zázračné dítě poezie, které v 15 letech debutovalo bibliofilsky vydanou poémou o Matce Boží „Maria“, ten, který v mládí fascinoval Demla, Nezvala, Holana, ten, jehož nazval Milan Kundera posledním prokletým básníkem, zemřel tak, jak žil. Jako podivín, vyvrženec společnosti, celý život se pro-tloukající v mizerně placených zaměstnáních, jedna z úhelných osobností brněnské neoficiální kultury 70. let, muž, který byl už zaživa legendou přitahující hrstku přátel a znalců.

Učitel na Ostravsku, lektor, knihovník, archivář, historik umění v Kuksu, korektor závodního časopisu na železnici, osobnost zcela vytržená z konzumní banality, figura ze zaplivaných laciných brněnských špeluněk a pajzlů. Básník, který se své první oficiální sbírky dočkal až v roce 1995 v nakladatelství Petrov (Dívenky jdou Brnem), a té poslední před rokem (Zpívající biochémie). Mnohé…