Šíleně pomalá revoluce

Patří k dobrému zvyku Respektu, že se dlouhodobě zajímá o postavení osob trpících duševními poruchami. Tématu dokonce věnoval před dvěma týdny jeden ze svých veřejných debatních večerů. Zájem veřejnosti – zejména té odborné právnické – však dosud zůstává poměrně malý.

Z ústavu na chodník?

Třebaže se u nás za posledních čtrnáct let přístup k lidem s duševní poruchou výrazně zlepšil, stále ještě přežívá v izolaci za zdmi obřích ústavů mnohem více pacientů, než je ve vyspělých zemích obvyklé. Lze proto jistě souhlasit s těmi, kdo upozorňují, že je nezbytné investovat do rozvoje alternativ a začít s promyšleným předáváním pacientů do jiných forem péče.

Rozhodně bychom však přitom neměli zapomenout na varovné zkušenosti anglosaských zemí, kde se v 70.–80. letech minulého století odehrála překotná deinstitucionalizace. Než k ní došlo, bylo tamní ústavní péči vytýkáno přesně to, co dnes zaznívá na adresu té naší: že pacienty odděluje od společnosti a vnucuje závislost i těm, kdo by byli schopni určitého stupně autonomie. Kritici přitom měli za to, že komunitní péče bude automaticky levnější a humánnější. Realita však optimistické představy poněkud korigovala. Komunitní služby totiž nebyly ani v USA ani ve Velké Británii schopny zvládnout náhlý příval pacientů a mnozí z nich tak skončili na ulici jako bezdomovci. Je tedy jasné, že má-li systém komunitních služeb…