Před pár dny vyšla v americkém deníku Washington Post recenze knihy Jsem také voják: Příběh Jessicy Lynchové. Autor článku napsal, že kniha by se měla spíše jmenovat Jsem také oběť. Nechtěl tím ale říct, že vzpomínky vojínky americké armády na Irák jsou bolavým svědectvím o jejích válečných útrapách. Na mysli měl události, které následovaly poté, co televize přinesly letos v dubnu záběry bledé blondýnky na nosítkách, vysvobozené z iráckého zajetí. Tím skutečný příběh devatenáctileté Jessicy, jež vstoupila do armády, aby unikla z prostředí malého městečka Palestine v Západní Virginii, končil a začínala americká story. Příběh „větší než život“, lepší než pravda.
Do posledního dechu
Jméno Lynchové asi nevstoupí do dějin vojenství, ale určitě se zapíše do učebnic žurnalistiky. Byl to Pentagon, nikoli novináři, kdo měl věci pod kontrolou. Na konci března se americký postup v Iráku zastavil, žurnalisté a vysloužilí generálové se předstihovali v pochybách o schopnostech armádních velitelů. V tu chvíli, 2. dubna v ranních hodinách, byli zástupci médií narychlo svoláni do vojenského tiskového centra v Kataru. Mnozí si mysleli, že uslyší zprávu o dopadení Saddáma Husajna. Místo toho zazněla informace, že americká vojínka Jessica Lynchová, která týden před tím padla u Nasírije do iráckého zajetí, byla osvobozena a dopravena do bezpečí. Pentagon médiím poskytl záběry nočního…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu