Až Škromach vstane

Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach si zaslouží pochvalu. Tentokrát bez legrace. Minulý čtvrtek strávil celý pracovní den na invalidním vozíku, aby vyzkoušel, jak se žije jeho pasažérovi. Ministr nasedl na vozík už ráno, pak horko těžko s pomocí řidiče přelezl do limuzíny, z té se pak dostával s pomocí kolegů do své kanceláře – zadním vchodem, neboť vpředu jsou schody. Tak to šlo celý den až do večerního bowlingu, který odehrál také na vozíku.

Námitky jsou samozřejmě nasnadě. Když chce ministr vědět, jak se vozíčkářům žije, nebylo by lepší se jich zeptat? A je vůbec k poznatku, že schod je schod, nutné ho lopotně a dost teatrálně přejíždět na invalidním vozíku? A také: neobjevuje Škromach Ameriku? To, že s nevlídností státu vůči lidem na vozíku je třeba něco dělat, přece připomínají sami invalidé a novináři pořád. Jde o nepřístupnost úřadů, naprosté vyřazení z hromadné dopravy, neochotu (rozhodně ne nemožnost) platit osobní asistenty, na které dáváme ročně řádově desítky milionů – zhruba tolik stát přihodil na stavbu pověstného, nikdy nedokončeného akvaparku v Bublavě.

Na druhou stranu v politice mají gesta důležité místo. Škromach až dosud potíže vozíčkářů ignoroval, nezařadil nikoho z nich do týmu svých poradců. Čtvrteční „svezení“ nelze chápat jinak, než že to hodlá změnit. Jinak by to nemělo logiku. Pokud se například při sestavování příštího rozpočtu ministrova zkušenost nijak neprojeví, pak byl den na vozíku jen…