Tara Fuki mizí ve snu

Při pohledu na aktuální koncertní harmonogram Tara Fuki je zřejmé, že duu mladých alternativních violoncellistek ze severní Moravy se povedlo během tří let dosáhnout takové míry evropské popularity, o jaké se většině hvězd domácí populární scény může jen zdát. Turné, které Andrea Konstankiewiczová-Nazirová a Dorota Barová naplánovaly k čerstvě vydané desce Kapka, čítá čtyřiatřicet vystoupení, z nichž většina proběhne v Rakousku a Francii. Na druhou desku publikum čekalo přes dva roky a měla přinést mimo jiné odpověď na otázku, zda se Tara Fuki pokusí překročit originální a svébytný, leč také snadno vyčerpatelný styl svého debutu, nebo si vystačí s jeho variací. Odpověď není úplně jednoznačná.

Rok smyslnosti

Je konec listopadu 2000, jeden z večerů festivalu Alternativa vrcholí. Na pódium pražského klubu Delta přicházejí dvě krásné slečny, chápou se violoncell a po chvilce ticha spouštějí. Jejich hra je jednoduchá, přehledná, ústrojná. Písně mají čitelnou strukturu, ale díky netradičnímu využití nástrojů a melodickému zpěvu stupňovanému občas k rytmickým vzdechům a výkřikům dozrávají až k šamanské uhrančivosti. Křehkému a hladivému výrazu výrazně pomáhají polské texty, občas střídané s francouzštinou a angličtinou. Dámy, které vzešly z prostředí brněnské alternativy, se netají inspirací filmovou hudbou dvorního skladatele Kieslowského snímků Zbigniewa Preisnera či Gorana…