Pozor, zlý pes

Sotva média přinesou informaci o tom, že nějaký pes napadl člověka, ozve se volání po přísné regulaci chovu a především po totálním zákazu „bojových plemen“. Problém je v tom, že u nás stále chybí jasná pravidla, která by chování těchto domestikovaných šelem dávala řád. Všeobecně sdílená touha po jejich zavedení je pochopitelná. Horší je to už s chutí vymýtit „krvelačné rasy“. Jak totiž ukazují zkušenosti z řady zemí, míjí se podobná snaha účinkem.

Seznamy

Potíže nastanou už při prosté snaze definovat, co to vlastně je „bojové plemeno“ a jací psi by do této kategorie měli spadat. „Kritéria, podle nichž by se dala generálně vymezit nebezpečná či bojová plemena, neexistují, chování psa vždy závisí především na výchově a výcviku, nikoli na původu,“ tvrdí veterinář Petr Košař, který se specializuje na psy. Za pravdu mu dává i skutečnost, že země, které se rozhodly k restrikcím, stavějí mimo zákon zcela rozdílné množství i druhy plemen. Zatímco třeba Francie reguluje jen pitbulteriéry, ve Velké Británii se přísné předpisy vztahují na čtyři plemena a v Belgii na rovných třináct. Zcela nepřehledná je situace v Německu, kde příslušné normy vydávají jednotlivé spolkové země.

„Je pravda, že ten, kdo z jakéhokoli důvodu touží po ostrém, agresivním zvířeti, si k takové výchově vybírá zpravidla fyzicky mohutnější psy se specifickými…