Zvesela do tasmánských pekel

Tiše, ne-li bez zájmu, u nás loni prošlo vydání výjimečné prózy, kterou představuje román Angličtí pasažéři zatím nepříliš známého londýnského rodáka jménem Matthew Kneale (1960). Dílo, které získalo před třemi lety Whitbreadovu cenu a titul britské knihy roku, si přitom zaslouží naši pozornost. Kneale je rozený vypravěč, jeho román je zábavný a zároveň obsahuje hlubší přesah.

Příběh začíná v roce 1857, kdy se na vskutku strastiplnou cestu z Anglie do Tasmánie lodí zvanou Upřímnost vydává prapodivná posádka. Kapitán Kewley chce se svými muži z ostrova Man provézt pašovanou brandy a tabák, jenže pro svůj podnik nemá dostatek peněz, a tak se musí nechat najmout k úplně jiným úkolům ješitným reverendem Wilsonem. Ten si chce v australských dálavách potvrdit sen, že tam leží Rajská zahrada, popřít evoluční teorie a zároveň usvědčit geologii z bezbožnosti.

Druhým důležitým mužem na palubě se ukáže být chirurg Potter, fanatik s rasistickými předsudky o nadvládě Sasů nad Kelty, Indy a Afričany, dokazovanými frenologií, což byla pseudověda, která například podle povrchu a tvaru lebky určovala psychologické kvality člověka. Přeloženo do češtiny, Potter jede do Tasmánie sbírat lebky domorodců. Však si také poznamenává: „Normanská slabost a parazitismus budou odhaleny a tvrdě potrestány. Slabší národy (černoši, indiáni, Orientálci atd.) budou smeteny. Začne nová éra.“ Možná je jeho postava napsána až příliš černým inkoustem, avšak Kneale se nechal inspirovat…