Horňácko ve třetím tisíciletí

„Každé utrpeňá má svoje plus,“ zakončil svůj výklad Tomáši Halíkovi o dějinách reformace a protireformace v horňáckém Javorníku devětaosmdesátiletý písmák Tomáš Majtán. Dlouholetá náboženská uzavřenost, hrdost i nepřístupnost, chudoba a konzervativní cítění horského regionu v Bílých Karpatech patřily jistě k jednomu z úhelných kamenů svébytnosti horňácké kultury. Kraj byl objevený pro národopis naštěstí až dosti pozdě sběratelem Františkem Bartošem a jeho spolupracovníky. Byl to v osmdesátých letech 19. století právě Bartoš, kdo dal malému kousku světa, čítajícímu pouhých deset obcí, název Horňácko. Leoš Janáček tehdy považuje centrum Horňácka, městečko Velkou, za „nejdůležitější středisko čistého slohu lidové hudby“, o velickém primáši Pavlu Trnovi starším (1841–1917) tvrdil, že má „tón v krvi zabodnutý“. Horňácko oplývá obrovským písňovým bohatstvím (monografie Horňácko uvádí od Bartošových časů do začátku šedesátých let minulého století na 5000 záznamů – na počet obcí a obyvatel na území celého tehdejšího Československa nepřekonaný počet). Ten zájem intelektuálů Horňáky zavazoval, uchránil je od módních vlivů. Lidi vyprahlé civilizačními stereotypy strhávají dodnes improvizační schopnosti, bezprostřednost hudců, divokost i vážná citovost zpěváků.

Skupina místních intelektuálů stála v roce 1957 u prvního ročníku Horňáckých slavností. Třídenní „svátky neobyčejné obyčejnosti“ se vymykají folkloristickým…