Jsem žena a kdo je víc

„Přijmeme muže na post managera. Hledáme ženu na úklid kanceláře, zdatnou důchodkyni,“ hlásá inzerát v květnovém čísle Annonce, nejčtenějšího inzertního časopisu v Čechách. Ještě před deseti lety by nevzbudil žádnou zvláštní pozornost, dnes si ho vystřihují aktivistky nevládních organizací, studuje ho úředník v Radě pro rovné příležitosti a i leckterý řadový občan si nad ním poklepe na čelo: taková trapnost! Ano, cesta na Západ kromě mnoha jiných zpochybněných jistot vztyčila otazník i nad dlouholeté české pořádky v postavení muže a ženy. To, co ještě včera bylo normální – třeba že ženy berou za stejnou práci méně než muži a že se s nimi na nějaká místa „kvůli dětem“ vůbec nepočítá – je dnes stále častěji označováno visačkou diskriminace. A podle posledních průzkumů už tři čtvrtiny lidí říkají, že je třeba s tím přestat. Při bližším pátrání ovšem člověk narazí na jeden problém: přes všeobecný pocit přítomnosti a tíhy diskriminace lze v terénu jen obtížně najít někoho, kdo by ji osobně potkal.

Táta vaří, máma čte

Skutečnost, že zdejší ženy nemají stejné postavení jako muži, doložila čísla nejnovější statistiky. Podle březnového zjištění Českého statistického úřadu ženy u nás častěji přicházejí o práci, a pokud ji mají, dostávají o čtvrtinu nižší plat, než jaký má muž se stejným vzděláním. V praxi tak žena přichází o 5532 korun měsíčně, k…