Když Gonzálo Sánchez de Lozada loni nastupoval do prezidentské funkce, prohlásil, že Bolívie je stát, jemuž se nedá vládnout. Věděl, o čem mluví – v čele Bolívie stál již v letech 1992–1997. Na jeho slova došlo opět letos v únoru, kdy se země během pokusu schválit státní rozpočet propadla na několik dní do chaosu a násilností, které si vyžádaly víc než třicítku mrtvých. Vláda boj s ulicí nakonec vzdala, upustila od zamýšlených daní, zvedla platy těm, kteří nejvíc křičeli – vojákům a policii – a naznačila, že končí s bojem proti pěstitelům koky. Spojené státy za to Bolívii pohrozily, že zastaví pro ni klíčovou finanční pomoc.
Tvrdý úspěch
Bolívie je druhou nejchudší zemí Latinské Ameriky a zároveň patří k nejzadluženějším zemím světa: celková výše jejího dluhu dosahovala předloni 73 % HDP. V podstatě všechny vlády se v posledních padesáti letech snažily o hospodářské reformy, které by zchudlý stát postavily na nohy, pokusy ale vždy skončily patem. O politickém zmatku pak nejlépe vypovídá fakt, že se za tu dobu u moci vystřídalo více než dvacet civilních i vojenských vlád.
V roce 1985 se země ocitla na pokraji bankrotu. Tehdejší prezident Victor Paz Estenssoro zahájil neoliberální reformy podle receptu Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB): omezil sociální výdaje, dereguloval ceny a otevřel zemi zahraničnímu kapitálu. Makroekonomické…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
