Lev, který se bojí kousat

Letošní desáté výročí ceny Český lev za nejlepší domácí film dává dobrou příležitost k dvojí reflexi – jednak ceny samotné, a především stavu českého filmu. Vzájemně se zrcadlí, a už proto je zajímavé dívat se na oba fenomény společně. Není to veselá bilance.

Český lev oceňuje pouze hrané filmy, ačkoli v posledních letech osvědčují tvořivé myšlení a snahu postavit se problémům tváří v tvář spíše dokumenty. Během desetiletého vývoje začala filmařská cena čím dál víc vypovídat především sama o sobě, protože zřídkakdy upozorňuje na nové tvůrce a výjimečné filmy, které převracejí zažitá schémata diváckého vnímání, neutvrzují diváka v jeho dobrém pocitu a nutí ho o sobě pochybovat. Český lev tak nejvíce ze všeho přispívá k apoteóze průměrnosti a “prověřených kvalit”, jež vládnou českému filmu, a to s veškerou okázalostí své velkolepé show, plné nudy, již dokáže shodit jen osvobozující humor moderátora Duška. V malém státě, kde se točí mezi 15 a 20 filmy ročně, se každoročně rozdává stejný počet cen, stále stejným tvůrcům. Rozškatulkování na jednotlivé “obory” filmařské profese také občas způsobuje paradoxní odtrhávání částí od smyslu: letos například nepovedený film Andělská tvář získal několik ocenění v technických kategoriích, zatímco experimentální a odvážná Láska shora nezískala nic, protože je dobrá “jen” jako celek. Uzavírání se před novou a zajímavou konkurencí působí jako logický trend, protože Akademii, která ceny…