Po stopách Lakomé Barky

Jan Werich a jeho cyklus pohádek Fimfárum signalizují neochvějnou kvalitu české kultury. Režisér Aurel Klimt, který spolu s kolegyní Vlastou Pospíšilovou podle knihy nedávno vytvořil celovečerní animovaný film, si to dobře uvědomoval: nenajdeme zřejmě mnoho jiných literárních předloh, jejichž filmovou adaptaci by tvůrce směle prohlásil za „službu vlasti“. Zdánlivě tedy není nad čím přemýšlet, měli bychom být asi spíše nadšení a vděční, což ostatně dosavadní ohlas na film přesně potvrzuje. Přesto si filmové Fimfárum říká o kritičtější pohled.

Pětkrát a dost

Film tvoří pět vybraných pohádek z Fimfára, jejich jádrem (umístěným i fakticky doprostřed) je Lakomá Barka, natočená Vlastou Pospíšilovou už v roce 1986. Ta inspirovala Aurela Klimta k nápadu vytvořit celovečerní pásmo. Doplnil ji dalším už existujícím snímkem Pospíšilové Až opadá listí z dubu (1991), jenž nikdy nebyl uveden v distribuci, a třemi přepisy natočenými už přímo pro tuto koncepci filmu – Klimt zpracoval Fimfárum a Frantu Nebojsu (2001, 2002) a Pospíšilová Splněný sen (2000).

Různí autoři i odlišná doba vzniku jednotlivých dílů film nepoškozuje – spojuje je podobné výtvarné pojetí, jemuž zjevně udala tón Lakomá Barka. Adaptacím dominují expresivní loutky, výtvarná hravost a zároveň pečlivost, vysoká animační úroveň, ale současně i princip absolutního přizpůsobení se danému textu, s jasnou převahou slova nad obrazem, jenž je vždycky jeho více či méně…