Předvolební glosa slovenská

„Nerastie nič, ani tie muchotrávky,“ praví nám muž v lese u Martina. U dětí to nevyvolá pošklebek, ale údiv a zájem. Zacházení s jazykem jako se skládačkou má pro děcka exotickou přitažlivost. Dál už podle věku. Pětiletá se raduje z objevu souhlasného hej, byť nejčastěji používá záporné nie. Třináctiletá nás zaskočí. Díky učitelce českého jazyka rozlišuje slovenské obrozence Štúra a Bernoláka. Takto se nám nečekaně změnilo vnímání cesty na Slovensko prostřednictvím dětí. Náhle jsme v zemi jazykového lega. Děcka odposlouchávají jednotlivá slova, čímsi důvěrná a současně neznámá. Slyší melodii řeči a skládají si hravě novou slovenštinu. U Martina, ve skanzenu slovenské dědiny, co dřevěný dům a pracovní nářadí, to originál. Pocítíte paradoxní blízkost kořenů našich nedávných sídel. Připomněl jsem si větu moravského spisovatele, žijícího v Praze: „Lidská ruka, pracuje-li, nemůže dělat jináč než pěkně.“ Na konci skanzenu stojí „bačov“, chudé letní sídlo slovenských pastevců, jedna malá kuča pro baču, větší část pro krávy. To byly legendární „Brizgalky“. Několik baráků na pasincích nad Novou Bystricí v okrese Čadca, kde kdysi společně sdíleli životní prostor bačové se svými stády, koupilo v normalizaci několik režimu nepohodlných slovenských intelektuálů v čele s topičem a sociologem Augustinem Dobrovodským. Po celá léta tam měli otevřené dveře návštěvníci z druhého břehu Moravy. Jedním z nejvěrnějších byl poslední „praktikující Čechoslovák“, básník, houbař, inspirovaný a…