„Vidím, jak hudecký soubor smyčcový ustupuje plechům a s nimi bědnému odvaru jazzovému; jak svěčné domácí oblékání, vyrovnávající společenské rozdíly a povznášející stejně bohatého i chudého do duchovního šlechtictví, mizí v tovární záplavě cajku a konfekce. Sběrným filmem rozplývá se před mýma očima bohatství lidové kultury v civilizační kal a náš nárok na světový podíl v tvárné osobitosti ustupuje uniformní bezbarvosti.“ Národopisec a biolog Vladimír Úlehla s tragickou beznadějí prorokuje osud lidového umění ve své Živé písni. Knihu inspirovaly především Úlehlovy cesty za strážnickými zpěváky a hudci v době protektorátu spolu s nejznámějším lovištěm slovácké písně - Horňáckem. Úlehla psal knížku až do své smrti 3. července 1947. Dílo nedokončil. Přesto viděl naději v mladých lidech. Píše, že je třeba podchytit „ne již ochotnictvím, ale soustavnou prací to, co přes všechnu starobylost, niternou hodnotu a napájivost není samo dosti silné, aby se udrželo v civilizační povodni“.
Po 56 letech
Přesně po padesáti šesti letech se ve Strážnici v sobotním červencovém podvečeru ve skanzenu vesnice jihovýchodní Moravy odehrál tento obraz: Pod širým nebem současně hrály a zpívaly mladá strážnická cimbálová muzika, ženský sbor z Uherského Ostrohu, mužský sbor z horňáckého Lipova, podlužácké sbory z Moravské Nové Vsi a muzika Jožky Severína, mužský sbor a muzika Jury Petrů z Kyjova, Martin Hrbáč se svými hudci z Horňácka, ženy z Buchlovic, muži z Bukovan,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
