Za brankou věčnosti

Vítězní atleti starořeckých olympiád přecházeli ze sportoviště vzápětí na kulturní terén, kde byly jejich chvilkové výkony přenášeny do věčnosti v podobě soch a oslavných básní. Dnes téma sportovní slávy zaujímá široký prostor v médiích celého světa, září ze stránek časopisů i z obálek knižních rozhovorů a činí z borců společenské celebrity - kulturní hrdiny však zpravidla nikoli. Jen ve vzácných případech se k silné osobnosti pojí tak pozoruhodný osud, že její image překročí hranice sportovní publicistiky a vstoupí jako legenda do kolektivní paměti veřejnosti, potažmo do krásné literatury a dalších uměleckých žánrů. Žádný vzorný socialistický sportovec, který se nechal tréninky a anaboliky disciplinovaně měnit v účelový stroj, se takovou legendou nestal. Zato věčný smolař Franta Šťastný, který dovedl nezapomenutelně líčit své lety, pády a příšerné úrazy na motocyklových závodech, či fenomenální Zátopek, jenž s nadlidským nasazením ztělesnil blouznivé nadšení stalinské éry, aby po svém rozčarování vytrvale vzdoroval režimním námluvám, jsou figury, které dnes patří nejen dějinám sportu, ale také společnosti a kultury. Charisma velkých fotbalistů dolehne i na knihomola, kterému nebylo nikdy ani v nejmenším dáno pocítit krásu fotbalu. Suverenita, s jakou lapal míče František Plánička, působila prý magicky a triky Antonína Panenky byly básnicky geniální. Josef Bican prý zase útočil na branku bez záludností, ale s mistrovstvím klasika, který svou jasnou převahu založil na…