Království věčného chladu

Nový film Stevena Spielberga Umělá inteligence je razantním popřením oblíbeného kréda Andy Warhola: "Chtěl bych být stroj. Stroje mají méně problémů. " Všem stoupencům tohoto pohledu přináší Spielberg smutnou evoluční novinu. Alespoň některé stroje rozhodně nemají méně problémů než lidé.

Neviditelný čas

Toto poznání je zároveň soudem o člověku. Spielbergův snímek, který si předminulý čtvrtek odbyl svou českou premiéru, se velmi přímočaře drží jediné dějové linie (umělý chlapeček marně touží po lásce lidské matky), odvozené od úvodní scény. V ní vstupuje na scénu nový druh člověkem vytvořeného mechanismu. Nejde přitom ani o triviální motiv citu a inteligence jako zdroje bolesti a samoty, ani o banální kritiku člověka, jenž se pouští do hry na Boha a snaží se stvořit život. Jde spíše o součet obou těchto motivů: hra na Boha se stává záludnou až tam, kde se lidé snaží vytvořit živou bytost ke svému obrazu. Smutný umělý chlapeček David má proto i svého člověku nepodobného, ale stejně dokonalého průvodce, jímž je mechanický medvídek Teddy. Díky nim se film vrací k otázce evoluce a také k nemožnosti stanovit jasnou hranici organického života: někdo je z uhlíku, někdo z křemíku. A co má být? Dějová linie se ovšem během tří čtvrtin snímku soustřeďuje na motiv lidskosti. A nutno dodat, že tato sázka vychází skvěle, takže jen málo diváků si uvědomí, že opravdovým technickým zázrakem filmu není umělý chlapec David, nýbrž právě medvídek Teddy. Tato lehce…