V kolektivní sbírce textů Pro cestovatelskou literaturu, která vyšla v roce 1992 v Bruselu jako vyústění nového proudu literatury, jež přepisuje zážitky z cest, definoval francouzský cestopisný autor Jacques Meunier bouvierovský typ spisovatele výstižným obrazem: "Když jej rozpůlíte, nedostanete na jedné straně cestovatele a na druhé spisovatele, ale dvě poloviny spisovatele-cestovatele. " Švýcarský spisovatel Nicolas Bouvier (1929–1998) se stal vůdčí osobností literárního směru, který se postupně vyvíjel během druhé poloviny dvacátého století, a to jak v Anglii, tak ve frankofonních literaturách. Jeho vyústění ve zmíněné antologii ovšem neznamená nějaký nový manifest na poli literárních škol, ale spíš jen setkání několika osobností (Alain Borer, Kenneth White, Michel Chaillou, Michel Le Bris, Nicolas Bouvier a další), jež individuální cestou již mnohem dříve než v devadesátých letech spojily svá putování světem s psaním.
Dát si na čas
Zatímco v Anglii Paul Theroux a Bruce Chatwin navázali na dědictví Stevensonovo, francouzská vlna cestopisů byla spíš reakcí na odlidštěnou literaturu, jež pod vlivem strukturalismu uzavírala literární text do sebe samého. Literatura „spisovatelů na cestách“ oproti tomu odrážela přímý kontakt s realitou světa. V osobách jejích autorů by bylo skutečně těžké odlišit literáta od cestovatele: první je podmíněn druhým, není jím ovšem nijak zastřen. Českému vydání Bouvierovy prvotiny Návod k použití světa z roku 1963…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
