V pořadí již devatenácté filmové dobrodružství Jamese Bonda znovu potvrzuje zvláštní postavení, které agent 007 zaujímá mezi velkými postavami dějin 20. století. Je možné zařadit ho po bok Winstona Churchilla a Mickey Mouse. Jestliže s prvním jmenovaným sdílí schopnost kupit chybu za chybou, a přesto se nikdy nemýlit v tom podstatném, od druhého převzal elegantní nesmrtelnost, která je běžně vyhrazena jen kresleným hrdinům. Právě jí vděčí řada filmových podob Bonda za možnost stále plnit dvojí úkol: nutnost dodržet daná kombinační pravidla a přitom vnést do jejich realizace něco nového, díky čemu by Bond mohl držet krok s vývojem akčního filmu, avšak nesplynul s jeho hlavním proudem.
Bytost ryze vertikální
Není žádným tajemstvím, že správné řešení tohoto dvojího zadání (držet se tradice a inovovat ji) spočívá v dalším očišťování stylu, který je sám o sobě podstatou hlavní postavy. Zároveň je však zjevné, že se každý z vybraných režisérů pokouší vložit do konečné podoby snímku momenty, které mohou fungovat jako protiváha jeho ryze formální povahy. Michael Apted se v tomto ohledu opírá o scénář, do něhož je neobvykle přímočaře včleněna osnova duše Bondových protivníků. Právě tím jsou určeny zásadní inovace na rovině zápletky, jejichž dopad je však utlumen problematickým, ba přímo chybným hereckým obsazením obou hlavních ženských rolí a role padoucha Renarda čili „Lišky“. Specificky český problém pak vznikl překladem názvu (Jeden svět nestačí),…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu