Připomeňme si

Právě před rokem proběhla v ústecké Matiční ulici velká noční stavební akce. Pod ochranným dohledem 120 městských strážníků postavili dělníci přes noc dvoumetrovou betonovou zeď, která oddělila dva činžáky obývané Romy od tří domků starousedlíků na druhé straně ulice. Ústečtí komunální politici tak splnili slib, který dal svého času voličům tehdejší primátor Ladislav Hruška (ODS): slušní bílí domkáři budou ochráněni od „smradu, hluku a špíny“ pocházejících z druhé strany Matiční. Zeď, o níž jako o symbolu nové rasové segregace informovala snad všechna významná světová média, nestála ale v Matiční dlouho. Už po necelých dvou měsících a protestech Evropské komise i amerického Kongresu ji ústečtí radní zbořili. Vláda jim za to vyplatila deset milionů korun, které město využilo na výkup tří rodinných sídel starousedlíků a různé sociální projekty. Matiční ulice dnes připomíná běžnou ulici severočeské periferie. Jedinou viditelnou novinkou je policejní stanice přímo naproti činžákům. „Je to tu furt stejný, nic se neděje,“ shrnuje všeobecné pocity paní Gizela Lacková, rázná domovnice proslavená z televizních reportáží. „Ti kluci jsou ale zlatí, dělaj, co můžou.“ „Kluky“ míní paní Gizela Jana Černého (26) a jeho spolupracovníky, kteří se tady pod hlavičkou Společnosti Člověk v tísni snaží lidem pomáhat. Jeden z holobytů v posledním patře se změnil na klubovnu, malé i větší děti si tu celý den kreslí, hrají si, učí se číst. "Lidi jsou tu veselejší, lépe se s nimi dohodneme,…