Děkuji za život

„Vezměte si koláčky, nechal jsem je napéct pro vás. Dáte si čaj?“ Legendární obuvník Jan Pivečka (80), jenž se po čtyřiačtyřiceti letech cestování po světě vrátil po listopadové revoluci do rodného domu ve Slavičíně, se uvelebuje v koženém křesle. Proti němu usedají tři zamlklé středoškolačky a nesměle polykají svatební koláčky. „Pozval jsem vás, abych vám navrhl spolupráci. Miluji boty a vy děláte krásnou keramiku. Vy pro mě uděláte keramickou botu podle své fantazie a já vás dostanu na světový veletrh do Německa, kde si vás všimnou ti nejlepší,“ usmívá se pan Pivečka a plynule přechází do několika cizích jazyků, když vyřizuje telefonáty. Jakmile vyjde najevo, že už takto dostal tři studentky jako návrhářky do největších světových obuvnických firem, přechází nadšení hostitele pomalu i na dívky. „To my uděláme moc rády a určitě to stihneme,“ slibují po hodinovém rozhovoru o Pivečkově soutěži Bota inspirace.

Boty jsou mým osudem

Osud Jana Pivečky je od narození spjat s botami a Slavičínem. Jeho otec i matka pracovali u Bati, seznámili se tam, vzali se a společně postavili dům na slavičínském náměstí, kde dnes Jan Pivečka žije. Později se pan Pivečka starší osamostatnil a založil ve Slavičíně vlastní koželužnu. Po studiích na gymnáziu pak v roce 1938 nastoupil do rodinné továrny i syn. Po válce se šestadvacetiletý Jan Pivečka stal předsedou Svazu československého obuvnického průmyslu a v roce 1946 odešel do světa. "Neemigroval jsem, prostě jsem se…