Případ reportéra Andreje Babického, jenž se po ne zcela jasných peripetiích dostal živý z Čečenska domů do Moskvy, upoutal pozornost k obecnějšímu tématu: k osudu válečných korespondentů na ruském území a ke srovnání dnešní situace s podmínkami za Gorbačova. Je rozdíl skutečně markantní? Když se zhruba v polovině 80. let začalo mluvit o glasnosti, sledoval svět tento experiment se značnou nedůvěrou. Uběhlo ale jen pár měsíců a ukázalo se, že to generální tajemník KSSS Michail Gorbačov myslí vážně: jedním z projevů perestrojkového uvolnění byly i reportáže, které z Afghánistánu posílali - což bylo do té doby nemyslitelné - legálně akreditovaní západní dopisovatelé. Jezdilo se tam hlavně formou organizovaných výprav, které létaly z Moskvy. Celá skupina byla pod dozorem sovětských a afghánských důstojníků a na to, že se tito průvodci válečné public relations teprve učili, šlo všechno nebývale hladce. Například reportérka časopisu Newsweek Melinda Liuová popisuje jednu takovou výpravu jako školní výlet: novináři se vrhali na sovětské kolony stahující se na sever, kladli rýpavé dotazy afghánskému prezidentu Nadžíbulláhovi a mohli se podívat i na legendární Most družby spojující Afghánistán ze Sovětským svazem.
Případ Guillo
V době, kdy Melinda Liuová a několik desítek jejích kolegů křižovali Afghánistán pod ochranou sovětských vojáků, seděl v kábulském vězení pětačtyřicetiletý Francouz Alain Jean-Etien Guillo, reportér agentury Sygma. Za mříže se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
