Téměř padesát let nebyla v Evropě válka. A najednou to začalo, na Balkáně. V Československu, respektive v České republice, se přitom transformovala celá společnost. Legislativa i praxe se teprve přizpůsobovaly normám mezinárodního práva, týkajícího se přijímání uprchlíků, a nedaleko českých hranic se již zvedaly dvě obrovské uprchlické vlny První z Bosny a Hercegoviny a pár let poté z Kosova. V České republice chyběly mechanismy a zkušenosti s tím, co s takovou uprchlickou vlnou vlastně dělat. Od počátku bylo jasné, že (alespoň v případě Bosny) bude konflikt trvat dlouho, a hrozivá humanitární situace stovky tisíc civilistů nemůže nikoho nechat klidným. Mnohé se tedy muselo řešit za chodu. Pro občany rozpadající se Jugoslávie neplatila na samém začátku, v roce 1991 a 1992, vízová povinnost pro vstup do Československa. Toho využily desítky podnikatelů, kteří našli v Čechách a na Moravě bezpečné prostředí pro svůj drobný kapitál. Hlavně zde ale našli úkryt před povolávacím rozkazem mladí muži z Bosny a Srbska. Stát jim povoloval dlouhodobý pobyt na základě studia, živnostenského listu, či povolení z úřadu práce.
Učíme se pomáhat
Válka na Balkáně nabrala na obrátkách a začalo období humanitárních evakuací. Autobusové konvoje, plné starců, plačících žen a děly dorazily do Zastávky u Brna a Stráže pod Ralskem. Útočiště zde našla i skupina 150 bývalých vězňů srbského koncentráku. Češi také pochopili, že do pomoci uprchlíkům patří i angažovanost přímo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
