O lovcích, ohni, želvách a kamenech

Když odhlédneme od vzácně jednotné grafické úpravy „mytologické edice“ nakladatelství Argo, sotva si můžeme představit větší kontrast meti svazkem třetím a čtvrtým, které vyšly s odstupem necelého roku. Tyto svazky v zásadě zastupují dva možné přístupy k překladovým antologiím mimoevropské ústní slovesnosti a dokládají přetrvávající nejistotu v tomto oboru, jíž se ovšem vyznačuje nejen zmíněné nakladatelství.

Rozpačité pohádky

Sbírka „mýtů sibiřských lovců“ Oheň na sněhu postrádá bibliografii, jakékoli údaje o původu, stáří nebo autorech, vysvětlivky, úvod, doslov, zkrátka cokoli nad rámec holého textu. Ten měl asi „hovořit sám za sebe“, podobně jako podle řady folkloristů žije sám i tradovaný text, kniha však také nese jméno „autora“, Jiřího Horáka. Vzniká tak pocit, že se jedná bu_ o volné variace na téma sibiřského folklóru, nebo alespoň o příběhy citelně upravené. Míru zásahů nemůžeme samozřejmě bez údajů o původních vydáních posoudit. Zachována naštěstí zůstala strohost a obsahová sevřenost, charakteristická pro ústní výpovědi, úzkostlivě dodržovaná neutralita jazyka nicméně zároveň oslabila jejich dynamičnost. Navíc se nám předkládá jediný typ mýtů - vysvětlení současného uspořádání světa. V konkrétních vyprávěních tak sice figurují duchové, zvířata, lidé i strašidla, dočteme se o hladu, lásce, zlomyslnosti i o neuposlechnutí zákazu, ale všechno se odehrává „za dávných časů“ a každý příběh končí větou „a od těch dob…“ (se země otřásá…