Hiphop a česká realita

Většina Čechů se minimálně s jedním z projevů hiphopu - rapovou hudbou, tanečním stylem breakdance a výtvarnými projevy graffiti - už někdy musela setkat. Jako první si do české kotliny ve větším měřítku našel cestu breakdance. Skupinky amatérských b-boyů, kteří akrobatické figury odkoukali bůhvíkde, jej předváděly na umakartových deskách či lepenkových krabicích přímo na ulici už v průběhu 80. let. Příležitost kroutit hlavou nad rotujícími maniaky měli díky televizi i lidé žijící mimo větší města. Tento kulturní zážitek jim v estrádní podobě na obrazovkách nejčastěji zprostředkoval všeuměl Jiří Korn, později prvky breakdance využívala například taneční skupina UNO, která byla v televizních revuálních pořadech rovněž jako doma. Zatímco breakdance u většiny diváků mohl vzbuzovat obdiv či alespoň shovívavost, na graffiti si občan v drtivé většině případů udělá negativní názor hned při první přímé konfrontaci. To je ovšem do značné míry vina vandalů, kteří se možná považují za tvůrce, ve skutečnosti se však dopouštějí prachobyčejného ničení omítek. Podobně těžkou pozici má v české společnosti i třetí z hlavních ingrediencí hiphopové kultury - rap. Kromě indispozice celého evropského kontinentu, kde na rozdíl od kmenových společenství Afriky, Asie i obou Amerik není rytmická deklamace zakořeněna jako archetypální komunikační projev posvátného charakteru (křesťanská liturgie jí nemůže konkurovat), za to může i slaboduchost pracovníků českých reklamních agentur. Ti si rapovou…