Když jsem seděl začátkem listopadu 1989 v New Yorku u televize a zíral na reportéry CBS a BBC, jak s československou fanglí v ruce komentují zhroucení NDR, říkal jsem si, no maucta, tak jsme zase poslední, jen co nás Rumuni a Bulhaři předběhnou. Nestalo se. Sametovka byla klíči odzvoněna a v mrazu odskákána - ale blížil se Ježíšek. Nezdálo se mi, že by moje přítomnost v Praze byla naléhavá, a tak jsem si zabukoval letenku na 6. ledna. Po 28 letech mne doma kromě StB nikdo nepostrádal. Moje první cesta hned z Ruzyně vedla k panu Václavu Bendovi, se kterým jsem byl ve styku už z USA, ale za boha si nevzpomínám, proč jsem hned potom, vpodvečer, namířil do Bolzánky, kde jsem našel príma kluky. A myslím, že sympatie byly vzájemné. Tak nějak se mi zdá, že příčinou bylo těch pár letáků, které se mi ještě dostaly do rukou. Ty se pak velmi rychle změnily v Informační servis. Přivezl jsem s sebou rukopis o Mašínech a Jenda Ruml se tenkrát stroze vyjádřil: „My už Ti to nevrátíme. " Tenkrát se dychtivě četlo všechno: od Pečírkova kalendáře až po odrbané rodokapsy. Jenže papír v "devadesátým“ byl zázrak, a tak Mašíni vyšli až o rok později v padesátitisícovém nákladu. V tomhle Respekt připomínal padělatele kovových pětikorun, kterého stojí kus 6,30. Tím se stalo, že ještě dnes dostanete Mašíny v Brně za sedm, v Praze za devět kaček. Tím vším jsem vlastně v Respektu jakýmsi starodružiníkem. Pro mladou generaci: to je zárodek prvních částí čsl. legií v Rusku v roce 1915. V Respektu -…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu