V čase mizejících balad

Zpěvačka a cembalistka Zuzana Lapčíková i hudebník Vladimír Merta snad shodou okolností otiskli v přílohách svých letošních alb s nahrávkami upravených moravských lidových písní citáty z románu Milana Kundery Žert. „…a já jsem se cítil šťasten uvnitř těchto písní…, kde původní cit ještě není vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou doposud nezpustošené: a zdálo se mi, že uvnitř těch písní jsem doma… že jejich svět je mé původní poznamenání…“ cituje Kunderu buklet alba Zuzany Lapčíkové. A Vladimír Merta přichází s jinou pasáží, v níž Milan Kundera píše o lidové hudbě jako o ženě odkládající čtyři závoje, až je docela nahá. „To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných pohanských dob… Vynoří se ti před očima první velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní zůstaly dodnes otištěny!“

Enom také tečičky

Vladimír Merta přiložil ještě esej, v němž vysvětluje, proč deska Adam a Eva vznikla; citát z Žertu má být jedním z argumentů. Merta se totiž úpravami písní snaží dopátrat právě jejich nejstarobylejších vrstev, oněch „otisků“. Hledá je daleko před dobou hudců. V doprovodném slovu přichází s poměrně poeticky vyjádřenou hypotézou o lidové hudbě, v minulosti zušlechťované dvorskými způsoby (možná renesančními). Tím hájí interpretační metodu, kterou s Janou Lewitovou použili: odvíjí se od akademicky školeného hlasu v oboru staré hudby …