Parvus Helphand. Muž, který financoval Lenina

Dobrodruh, teoretik revoluce a válečný zbohatlík Parvus, vlastním jménem Izrael Lazarevič Helphand (1867–1924), který skrytě, zřejmě však podstatně pomohl Leninovým bolševikům k moci a jako odstrašující příklad dobře posloužil při vzestupu i Hitlerovi, je postavou dnes zapomenutou. Jeho příběh, jak jej zachycuje životopisná studie Winfrieda B. Scharlaua a Zbyňka A. Zemana, fascinujícím způsobem poodhaluje zdroje sil i slabostí, kvůli nimž zanikla tradiční Evropa. Od jejího vydání v roce 1964 bývá opakovaně napadána levicovými publicisty, kteří lpějí na představě spontánnosti ruské revoluce. Podezření, že Lenin je placený německý agent, který přijel rozvrátit Rusko, se však šířilo ještě před Říjnovou revolucí. Řekněme rovnou, že kniha něco takového přímo nepotvrzuje, lysý lišák žádnou stvrzenku nepodepsal, faktem však je, že právě Parvus, který s ním byl ve stálém spojení, obdržel od německé vlády na podporu ruských bolševiků miliony marek i rublů.Helphand se narodil v typickém běloruském štetlu a později s rodinou přesídlil do Oděsy, kde vystudoval gymnázium a poprvé se seznámil s revolučními myšlenkami. V osmnácti se vydal do ciziny, žil mezi ruskými revolucionáři v exilu a čtyři roky studoval filozofii na univerzitě v Basileji. To už plál pro marxismus. Během 90. let proslul v německy mluvících zemích jako pronikavý politický analytik. Odmítal reformní strategie německé sociální demokracie a vášnivě volal po revoluci, což rezonovalo především v prostředí ruského exilu. Jeho argumenty silně zapůsobily na Lenina, který byl o dva roky mladší a ve srovnání s ním nepříliš vzdělaný. Na přelomu století se hojně stýkali v Mnichově, k roztržce došlo, když se Parvus pokoušel usmířit bolševiky s menševiky. Skutečným žákem se mu stal o dvanáct let mladší Trockij. S ním také organizoval petrohradské revoluční bouře roku 1905. Po jejich potlačení se vrátil do Německa s hlubokou záští k carskému režimu.Až do roku 1910 žil Parvus životem bohéma, který je sice věhlasným žurnalistou, má ale hluboko do kapsy. Po celou dobu si přivydělával drobným obchodováním, nyní se však rozhodl věnovat obchodu veškeré síly, aby si zajistil skutečnou nezávislost. Usadil se v Cařihradu, kde se jako vládní poradce, ale také vládní dodavatel naučil obratně propojovat obchod a politiku s rozsáhlou korupcí. Během několika let vydělal miliony, které po roce 1914 závratně rozmnožil válečnými dodávkami. Vytušil, že světová válka otevírá možnost destabilizovat nenáviděný carský režim, a začal hledat cesty, jak tomu napomoci. V Německu, kam se vrátil jako zarytý německý vlastenec, založil proválečný socialistický časopis, financoval i vědecký ústav pro sociální bádání, ale především působil jako vládní poradce pro východní Evropu. Vytvořil koncepci, jak Rusko vojensky ochromit sociální revolucí, a získal na její realizaci od státu značné prostředky. Vsadil na Lenina, kterého považoval za nejtvrdšího a nejchladnokrevnějšího extremistu. Chtěl s ním úzce spolupracovat, ale neuspěl. Otevřená spolupráce s bezohledným zbohatlíkem, vykřičeným hýřilem a zjevným německým agentem by vůdce proletariátu příliš diskreditovala, a tak vzájemný styk udržovali jen skrze prostředníky.Podle dobových vzpomínek byl Parvus mohutný muž s falstaffovským šarmem, pronikavou inteligencí a mimořádnou silou osobnosti. Už dávno před válkou se s Leninem a Trockým ideově rozešel v otázce důslednosti diktatury proletariátu. Představoval si jakousi dělnickou demokracii, v níž bude proletariát postupně dozrávat ke své historické roli v parlamentní soutěži s jinými demokratickými vrstvami společnosti. Leninovu vizi společnosti zcela podřízené státní moci v rukou „elity“ revolucionářů považoval za zrůdnou a bystře předpověděl všechna její nebezpečí. Předpokládal však, že po vítězství bolševiků dokáže svým vlivem, penězi a intelektuální převahou revoluci zpovzdálí manipulovat. To však Lenin ani Trockij nepřipustili.Parvus dokázal, co si umanul, vždy to však nabylo nepředvídaně monstrózní podoby. Carismus opravdu padl, jenže ruská forma socialismu budila hrůzu. „Československo, Jugoslávie a polský stát - to vše bude smeteno. Vyvine-li se Rusko v mohutnou vojenskou sílu, nepřežijí tyto státní útvary ani jedinou generaci,“ tušil už v roce 1919. V Německu se po válce ujala moci sociální demokracie, o čemž dlouhá léta snil, nestala se však garantem sociální spravedlnosti, ale symbolem porážky a poválečné bídy. „Zničte Německo a učiníte z německého národa původce příští světové války,“ varoval Francii v souvislosti s reparacemi. Ani bohatství mu nepomohlo k tomu, aby jej německé vyšší vrstvy přijaly mezi sebe. Radily se s ním o obchodech i politice, navštěvovaly rozmařilé večírky v jeho procovské vile, ale na veřejnosti se k němu nehlásily. V posledních článcích před smrtí volal Parvus ve zcela soudobém duchu po evropské integraci na demokratických a tržních základech, ale na její praktické prosazování už neměl energii ani čas. Zemřel ve stejném roce jako Lenin. Jeho nepříliš jasná silueta, která v knize vyvstává na pozadí dějin, je jakýmsi zvráceným způsobem impozantní: velký manipulátor beznadějně zapletený do nitek, za které chtěl tahat.

W. B. Scharlau, Z. A. Zeman: Parvus Helphand. Muž, který financoval Lenina. Přeložil Vladimír Pilát. Vydal Ladislav Horáček - Paseka, Praha - Litomyšl 1999, 1500 výtisků, 285 stran.