Hlavní, byť nepříliš zřetelnou a často přerušovanou osou knihy Bohumily Grögerové Branka z pantů je příběh jejího života. Podobně jako v rozsáhlém deníkovém díle Let let, který psala spolu s Josefem Hiršalem od počátku padesátých let, tu není obraz skutečnosti předveden v jasných, myšlenkově dotvořených obrysech, ale postupně se skládá z žánrově i tematicky různorodých textů, jakýchsi ostrých momentek dílčích prožitků a myšlenek. Oba protagonisté české i světové experimentální poezie v Letu let zřejmě cítili potřebu vyvážit krajní oproštěnost a koncepční sevřenost pozdně avantgardního směru zcela uvolněným literárním výrazem, v němž by hra s formou ustoupila hře s obsahem. S ním si Grögerová pohrává i v poslední knížce, jež se navenek tváří jako jakési lyrické paměti. Jenže v memoárové literatuře bývá životní poznání předkládáno zpravidla s jistou definitivností, zatímco zde jde o živý proces, o dobrodružství, které skýtá nová a nová překvapení. Dobrodružstvím se stává i stáří se všemi tělesnými a duševními potížemi. Leckdo je jimi zaskočen a propadne sklíčenosti, autorka však ukazuje, že i bolest, omezená schopnost pohybu či poruchy paměti se mohou proměnit ve výzvu k nové hře, k novým experimentům s básnickým vnímáním světa.
Obydlený osud
Výchozím motivem knihy je dům, v němž vypravěčka žije. Podrobným popisem z něj vytváří zhmotněnou a obydlenou metaforu lidské situace: je zde temný sklep i prosluněné podkroví, vedle v dílně se neustále cosi vyrábí, vztah mezi člověkem a světem vymezují okna, dveře uzavírají interiér, který lze vnímat buď jako útočiště, nebo jako past. Dům je rámcem konkrétních osudů. V jeho stěnách doznívá nejasná tragédie předchozích nájemců, zlomené ženy agresivního opilce, jejíž syn nedávno zemřel na předávkování heroinem. Na chodbách i ve sklepích po nich jako zlověstná mementa zůstaly rozmanité předměty. Je třeba uklidit, přestavět interiér pro vlastní život, vymalovat jej a naplnit svými věcmi, z nichž každá je sama sebou, ale zároveň nehmotným znakem v paměti. Když autorka popisuje jejich vzhled i asociace, které vyvolávají, jako by po svém navazovala na čtyřicet let staré gesto Jiřího Koláře, který v poezii přestal používat slova a nahradil je předměty a obrazy. První večer v novém příbytku vypravěčka náhodou otevře kufřík, v němž uchovává různé zápisky a fotografie svého tatínka z první světové války. Vedle deníku v něm najde i několik milostných dopisů, které psal otec z Ruska do Čech jakési neznámé dívce, s níž se po návratu zřejmě hodlal oženit. Do domu vstoupil dávný čas, kdy se život vypravěčky vůbec nemusel uskutečnit, popřípadě by jej jinak prožíval někdo, kdo se narodil jiné matce. Celou knihu nadále prokládají citace z tatínkových záznamů o pomalém návratu československých legií z Ruska domů. Cesta zakotvená ve velkých dějinách zároveň bezděčně směřuje k početí nového života. Pár měsíců po návratu se tatínek seznámil s maminkou, za půl roku se brali a dcerka se jim narodila následující rok. V zdánlivě roztěkaném textu, který jako by pouze vršil různé historky, imprese a myšlenky, najdeme několik pevných vypravěčských linií. Vedle zabydlování domu a tatínkova putování ze Sibiře se na neviditelnou nit navlékají smyslově syté obrazy dětství a dospívání, jimž dominuje hanácká babička, obrazy zralé, zklidnělé, nijak sentimentální, zato výsostně naplněné partnerské lásky, ale především silný příběh o překonávání těžkého handicapu, který vypravěčku k stáří donutil chodit o francouzských holích. Ten začíná joyceovským vnitřním monologem při probuzení z narkózy, pokračuje zážitky z nemocnic a různých rehabilitačních ústavů a vrcholí úsilím dokázat na berlích vstoupit do pražských tramvají a vymanit se tak z omezeného prostoru domu s blízkým okolím.
Veselí pacienti
Postižení končetin vypravěčce zprostředkovalo řadu mezních zkušeností. Nemocnice je prostorem setkávání s bizarními lidskými existencemi, na jaké by jinak nenarazila. Ostré průhledy do lidovosti jsou v hrabalovském duchu groteskně jímavé, postrádají však sentimentalitu „perliček na dně“. Otevírá se tu scéna, na níž osud člověka zraňuje, zjizvuje, mrzačí, její smysl však spočívá v odhalení obrovité životaschopnosti a odvahy postižených. „Tihle pacienti jsou nejveselejší, snad že mají blízko do hrobu,“ konstatuje vypravěčka. Makabrózním obrazem slepé a nevědomé životní síly je popis jakéhosi orgiastického večírku starců a stařen, na němž nezničitelné pudy triumfují nad zpustošeností těl. Ochrnutí znamená také pozastavení. Drobné jevy světa se člověku, který je dřív nevšímavě míjel, přibližují. Znalkyně všemožných výbojů moderního umění s vycvičenou vnímavostí luští znaky všedních přírodních dějů, jako by šlo o důvtipnou skrývačku v nějaké nové experimentální básni. Závan vůně nebo odlesk světla působí v textu jako rozbuška paměti, která evokuje dávné i nedávné smyslové zážitky, aby byly znovu prociťovány a promýšleny. Memoárový žánr tak plynule přechází v esej či báseň v próze, nakonec však čtenář zjistí, že vlastně přečetl román, u nějž není míra autobiografičnosti podstatná. Kniha má pevnou, byť skrytou konstrukci, podobá se vylehčené, prosklené moderní architektuře, jejíž křehký vzhled je klamný. Autorka do ní dokonce lstivě propašovala cosi téměř nepřípustného - happy end. Ač vydatně poučena surovostmi života, uchovala si dětsky svěží senzualitu, naplnila smysl své existence a triumfálně zvítězila i nad tramvajovými schůdky.
Bohumila Grogerová: Branka z pantů. Vydal Torst Praha 1999, 126 stran, prodejní cena 154 Kč.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
