Deníky, výbor z let 1922-1964

Oživení zájmu o své téměř zapomenuté dílo zaznamenal Josef Váchal (1884–1969) až na samém sklonku dlouhého života a reedice svého Krvavého románu se už nedožil. Tuto pitoreskní knihu z roku 1924 sám přímo vysázel bez rukopisu, vyzdobil dřevoryty a vydal v pouhých sedmnácti výtiscích jako svérázný samizdat, v němž si vyrovnával účty s celou společností. Poctu lidovému čtivu sepsal v témže roce i Karel Čapek a rozdíl v přístupu obou k stejnému tématu je příznačný. Vlivný a populární Čapek nahlíží do obskurní tůně pokleslých fantasmagorií s pobavenou nadřazeností vzdělance, přičemž ironii vyvažuje okouzlením a soucitem. Zatrpklý rytec se na rozdíl od úspěšného spisovatele do této tůně přímo vnoří. Klasický krvák v úvodní eseji oslaví jako mnohem poctivější literaturu, než jakou ctí moderní doba, v následujících kapitolách převezme jeho rekvizity i razantní poetiku, a dokonce vstoupí do děje sám, hned v trojjediné podobě: jako něžný a naivní malíř Fragonard, s mystikou i magií koketující Mistr z Vršovic a nakonec jako zlostný, neodolatelně sarkastický a krajně skeptický vydavatel Paseka. Váchal tak zobrazil tři polohy své osobnosti, z nichž ta poslední je nejcharakterističtější. Paseka pohrdá buržoazií i bolševiky, vysmívá se vědě, modernímu umění, klerikálům, zednářům, okultistům, vlastencům, abstinentům a všemožným jiným moralistům, ale i své družce, přátelům a sběratelům vlastní tvorby - všem, kteří by mohli narušovat jeho nezávislost.Když Krvavý román vyšel v prvním veřejném vydání na prahu normalizace, našli v něm mnozí čtenáři dokonalý výraz svých vlastních pocitů. Váchalova výsměšná zloba, zaměřená proti „pilířům“ české společnosti, byla svého času pokládána za kverulantství výstředního jedince, chování komunistických elit z ní však učinilo obecně pochopitelnou a sdílenou zkušenost. Co Váchal nenáviděl v zárodku, to se pod slupkou revoluční ideologie obludně rozbujelo.

Tok času

Fascinaci osobností i dílem Josefa Váchala v devadesátých letech prohloubila impozantní výstava jeho celoživotního výtvarného díla v pražském Rudolfinu (viz Respekt č. 3/95), k níž byl vydán obsáhlý katalog, i řada dalších publikací, zejména autobiografických. V roce 1995 vyšly jeho vzpomínky na dětství a mládí (Paměti Josefa Váchala, dřevorytce), dovedené do roku 1916, o rok později na ně navázaly válečné zápisky (Malíř na frontě) uzavřené rokem 1918. Teprve nyní však můžeme díky výboru z rytcových deníků, které si vedl v letech 1922–1964, všem jeho posedlostem, averzím a extázím hlouběji porozumět.Faksimile rukopisných záznamů, jimiž je výbor z deníků ilustrován, upoutají už tím, že se jejich podoba během dvaačtyřiceti let téměř neměnila - jde stále o husté bloky dobře čitelného písma bez jakýchkoli odstavců. Dny jsou zpočátku oddělovány křivolakým podtržením, ale později jsou data už jen volně přiřazena k řádce, na níž začíná popis nového dne, takže rukopis už svou výtvarnou podobou evokuje nepřetržitý proud času, v němž se v duchu biblické knihy Kazatel střídá pláč i smích, boření i budování, truchlení i poskakování. V monotónním toku nevzrušeného písma nacházíme zjitřená vyznání i strašlivé kletby, pronikavé postřehy i zcela zanedbatelné informace, splývají v něm proměny počasí, nálad, krajin, pokrmů, četby, pracovních záležitostí, ale i kulturního a politického dění.Zápisy k jednotlivým dnům jsou stručné, tří- až čtyřřádkové, výjimečně přesahují dvacet řádek. Z valné části zachycují všední kontext tvorby, finanční situaci, setkání s kolegy či kupci, a především průběh práce na nových dílech. Hodně pozornosti věnuje Váchal svým psům, jejichž společnost je mu zřetelně bližší než lidská. Co se týče žen, zastihneme jej hned na počátku knihy při nevěře: dochází za malířkou Annou Mackovou, o čemž se jeho žena Máša dozví právě z deníku, kam se pak vepsanou glosou svěří se svým žalem a záhy nato zemře. S Mackovou pak rytec žije do konce života (zemře pět dní po její smrti).Své myšlenky, sny i vzteky vyjadřuje Váchal expresivními zkratkami. Na rozdíl od předchozích memoárových svazků jsou v denících jeho názory i postoje od počátku ustálené a neprocházejí během čtyř dalších desetiletí téměř žádným vývojem. Události mu prostě jen potvrzují, že měl pravdu, když si o české společnosti a demokratickém řádu myslel jen to nejhorší. Nejvypjatějším pocitem v denících je vztek. Už na frontě první světové války Váchal shledal „klení užitečnějším modlitby, neboť vzpružuje aktivitu vůle“. Pečlivě si zaznamenává, kdy a jak strašlivě se rouhal, a přímo cítíme jeho uspokojení nad zvlášť divokými výkony. Zpočátku jej k proklínání „bohů a země“ vyprovokuje třeba zraněné koťátko, žaludeční nevolnost nebo poválečná drahota uhlí. Stačilo bláto na ulici, aby „úděsně proklel správu lidu“ a vyslal „výzvu do astrálu k budoucímu vykonání spravedlnosti tyranem“. Milovníka Krvavého románu Váchalovy zuřivé kletby zpočátku nezaskočí, protože dobře zná zvláštní humor svého Paseky. Teprve postupně poznává, že pod fáčem sarkastických šklebů a originálních potrhlostí mokvají opravdové rány.

Ďáblův švagr

Jako umělec se Váchal k celkem zajištěnému postavení dopracoval teprve v posledních dvou letech před první světovou válkou, a když se pak vrátil z fronty, zjistil, že výtvarnou scénu ovládly proudy, které mu byly cizí. Věřil však, že jeho dílo nemůže být trvale přehlíženo, zvlášť když v zemi chybí srovnatelná konkurence. Český kubismus i avantgardu považoval jen za řídké odvozeniny módních francouzských směrů a byl hrdý, že v jeho vršovickém suterénu vzniká původní umění, byť blízké německému expresionismu. Rozvíjí je s neobyčejnou pracovitostí a vynalézavostí, ale úspěch se nedostavuje. Cítí se zaskočen. Není v pozadí politika? Nevlichocuje se republika spřátelené Francii tím, že podporuje umělce napodobující Pařížany? Váchal zuří nad státními nákupy francouzského umění a odmítá ctít autoritu vlivných teoretiků, kteří nové směry prosazují. Umělecká orientace na Paříž podle něj jen podlézavě kopíruje Benešovu zahraniční politiku, avantgarda koketuje s bolševismem, aby se prosadila mezi francouzskými levicovými intelektuály, a duchovně orientovaní umělci jako František Bílek, kteří by mu měli být nejbližší, se zase podbízejí církvi.Váchal zjišťuje, že rubem nezávislosti je izolace - přestává být zván k účasti na výstavách, tisk o něm mlčí, kruh sběratelů jeho díla se zužuje. V deníkovém zápisu z března 1929 se objevuje první vážná kletba: „Proklínám též národ, v němž darebáci dostali se k veslům, že jsem odstaven a bez kusu zahrady a vlastního domku, kde bych bez ohledu na ostatní dvounožce nerušen své práci žíti mohl.“ Když si Váchal o deset let dříve hrdě „odsedl“ od uměleckého establishmentu, předpokládal, že obstojí i v osamění. V třicátých letech se už cítí jako oběť všeobecného spiknutí, které z něj učinilo vyděděnce. Obzvlášť šokující jsou jeho záznamy z počátku protektorátu. Zpráva o vpádu německé armády do Čech v březnu 1939 se pro Váchala stane „děsivě radostným otřesem“, v dubnu se vyznává z obdivu k vůdcově „spravedlivé a krásné řeči“ a v září se raduje nad tím, že protektorátní tisk odhaluje „strašlivé zlodějny národní za minulých 20 let“. Zapíše si rovněž bizarní sen, v němž své knihy ukazuje Hitlerovi, nejspíš v hloubi duše přesvědčen, že právě u něj by došly pravého uznání (oba muži mimochodem dospívali za dosti podobných okolností, žili v bohémské bídě, snili o umělecké slávě, pěstovali vášnivý radikalismus a hltali obskurní, často „mystickou“ literaturu).V roce 1940 opustil Váchal definitivně Prahu a odstěhoval se do rodného domu Anny Mackové ve vísce u Jičína. Žije tam v neuvěřitelně stísněných poměrech, často jen o kávě a suchém chlebu, cítí se zoufale opuštěn národem i svou družkou, která nesdílí jeho prohitlerovský zápal, a v krajním rozrušení střídavě proklíná lidstvo a propadá záchvatům pláče. Síly vlastního vzteku se děsí: „Vyvolal jsem ďábla, Němce - ale je slabý a šlendrián panuje v zakuklení dál. Bude pohlcen větším a horším Ďáblem, leč není se na co těšit,“ prorokuje v den svých šedesátin v září 1944. Co měl šlendriánem na mysli, objasní zápis z následujícího dne, v němž komentuje četbu novin: „…hned za správičkou o mém jubileu zpráva o 60 létech narození malíře Boh. Kubišty, propagatora židovského kubismu - tohle je doklad toho, že Německo, Říše, zhyne na detail, protože její očista metla jen po povrchu, ha, ha!“

Dodatek k dějinám

Deníkové záznamy obsahují dostatek výroků, abychom jejich autora mohli zařadit mezi vykolejené podivíny, které nelze brát vážně. Jiné postřehy však prozrazují, že umělcův duch byl někdy až mrazivě jasný, i když se pohyboval v extrémních polohách, což ostatně potvrzuje i výtvarné dílo. Knihu lze číst i jako svérázný román, jehož vypravěč se střídavě stylizuje do podoby hrdiny i antihrdiny, a nechybí v ní ani velké téma, ani ústřední dramatický konflikt, jímž je varianta prastarého sváru mezi jedincem a kolektivem.Občanská společnost první republiky byla jistě vyspělá, lidé se sdružovali ve spolcích, kde prosazovali rozličné partikulární záměry, existoval pestrý výběr politických stran, společenský život kvetl a moudří mužové dbali, aby v žádném oboru nechyběl perspektivní dorost. Rubem byly nepřehledné pavučiny vztahů, konexí, intrik, vzájemných úsluh a společných strategií, pro nezapojené jedince neprostupné. V zemi, kde téměř chyběly vyšší vrstvy, vládla v kulturních institucích rovnostářská bratrstva, přihrávající si zakázky, stipendia i státní ceny. Tlak byl vyvíjen dokonce na soukromé sběratele, jak dokládá Váchalův povzdech nad úmrtím někdejšího generálního ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse v květnu 1946: „Můj největší své doby kupec. Mecenáš, který přestal kupovat české umění z důvodu, že zpupný jeden výtvarník ho urazil a že se o něj socialistická spřež otírala, majíc své milence bolševické a z devětsilu. Přeju mu radování v českém nebi, tom starém, kde není úplatného ksindlu z přítomných dob."Váchalovým osudovým protivníkem se stala prvorepubliková umělecká a politická elita, již s nejstrašlivější zlobou posílá do horoucích pekel. Šlo vskutku jen o neukojenou ctižádost? Ale vždyť mu byl skutečně odepřen úspěch, téměř znemožněna obživa a jeho dílo, dnes tak přesvědčivé, vskutku vlivní uměnovědci, které nectil, na oplátku označili jen za okrajovou kuriozitu nevyrovnané úrovně. Zatímco rytec strašlivě, leč bezmocně klel a vzýval satana i Hitlera, "kulturní fronta“ jej jako umělce opravdu tiše likvidovala a vytěsňovala z dějin umění.Čtenáři Krvavého románu se kdysi ptali, jak mohl Váchal zahlédnout stvůry totality už v počátcích Masarykovy republiky. Deníky naznačují, že krajní individualista a osamělec nemusí obstát ani u nenápadných prověrek občanské společnosti a může si pak i v ní dlouze a nešťastně prožívat zkušenost disidenta. Váchalovy memoáry a deníky se v tomto světle jeví jako výraz urputného vzdoru proti oficiální historiografii, vytvářené společenskou elitou, jako paralelní kronika českého života od 80. let minulého století po 60. léta století našeho, v níž se nepřizpůsobivý outsider zuřivě brání zapomnění, k němuž jej stmelení současníci odsoudili.

Josef Váchal: Deníky, výbor z let 1922–1964. K vydání připravil Jiří Olič. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka v Praze a Litomyšli 1998, 367 stran, prod. cena 390 Kč.