Král polí + Láska a vyhnanství + Rodina Moskatova + Mešuge

Čtyři knihy Isaaca Bashevise Singera, které představují letošní a loňskou překladovou žeň z díla tohoto klasika americké židovské literatury, nabízejí svou různorodostí zajímavý pohled na jeho tvorbu. I. B. Singer je především vypravěč příběhů. Je jím spontánně a celým svým založením. V překladech jeho děl do češtiny jsme ho postupně poznávali jako fabulátora nepředstavitelných situačních zvratů, který poutavostí podání připomíná autory klasické vypravěčské tradice, od nichž se přitom v nejednom směru nepříliš nápadně, leč efektivně liší. Reflexe a filozofické přesahy, které prozaici realistické tradice rozpouštějí do epické materie vyprávění a „vtělují“ do postav, aby promlouvaly ke čtenáři jen skrze ně, Singer bez okolků a s odzbrojující direktností sděluje autorskou výpovědí. Ta často tvoří samostatný vyznavačský doprovod fabule a prostupuje ji jako podstatná složka prožívané zkušenosti a jejích nemilosrdných střetů s příkazy ortodoxie, jejíž svět Singera formoval.

U zrodu dějin

Král polí, první z naší čtveřice, představuje v tomto směru nápadnou výjimku. Je to kniha o lidech, kteří obývali polské území na úsvitu dějin, a v tomto časovém rozmezí se autor pohybuje s naprostou volností. Necítí se vázán znaky, které by textu propůjčily historickou určitost, ale ponechává volný průchod své minulostní imaginaci, aby vyjádřil své názory na nejtíživější stránky lidských osudů, jak se odvíjely v dějinách, jak se v horentním zrychlení zopakovaly a shrnuly v našem století a jak se opakovaně promítají do postojů protagonistů jeho románů a povídek. Král polí je kniha o lidské agresi, která není porušením řádu. Její arénou je svět beze vší ustálenosti, dokonalé provizorium, ve kterém se objevují teprve zárodky a předobrazy řádu. Vše je ve stavu před tvarem a lidská vůle nezná jiný projev než výbuchy vášní a svévole. Singer nahlíží, že nelidskosti primitivní svévole jsou svým způsobem „lidštější“ než kultura a ustálenost tvarů. Pokud hledal počátky a zdroje lidského trápení v syrovostech pohanského starověku, pak se s nimi, zdá se, minul, ale pravděpodobnější se mi zdá, že chtěl lidský rudiment použít k názornému zpodobení pohrom, které si lidstvo opakovaně nachystává. První partie knihy proto působí poněkud didakticky a jednoduchost a přímočarost podání bez vypravěčského rozletu, na jaký jsme u Singera zvyklí, asi leckterého čtenáře odradí. Brzy ho však upoutá způsob, jakým Singer do koloritu starověkých lidí promítá rozvrh lidských konfliktů, životních potřeb a etických sporů. Zhuštěné panorama zjednodušeného obrazu lidského údělu a atavismů zla je zároveň ohledáváním, kam až je možno a nutno v takovém zjednodušení jít, aby terén zla nezůstal neohledán. V Králi polí se v místech typicky singerovských situačních zvratů nejednou letmo, ale výrazně objeví náznak orálního výrazu, připomínající jazyk bible nebo eposu starých Sumerů, jejichž vyprávění čerpalo zkušenost z nezměřené materie, která starověkého člověka obklopovala ze všech stran a poskytovala mu obraz nekonečna, jehož primární názornost a nepochybnost si dokážeme stěží představit. Je tu výrazně přítomen motiv zasvěcenosti smrti, který u Singerových románových hrdinů zaznamenáváme často. Krále polí tedy můžeme číst jako soubor či bilanci uzlových situací jeho prozaického díla a jako „rejstřík“ některých z postojů a pokusů o odpovědi na záhady nejvyšší vůle, které se u protagonistů jeho příběhů v různých variacích opakují. Psychologie těchto starověkých polodivochů a barbarů je v hrubých rysech stejná jako psychologie lidí současnosti a příznaky jejich starověkosti jsou vlastně jen v drastickém koloritu. Žádné z jejich divokostí a barbarismů by, přemístěny do našeho století, nepostrádaly šanci postavit se do řady a zůstat tu s námi. Právě toto zřejmě Singera zaměstnávalo spíš než dějinný člověk nebo naše probádaná minulost a původ.

Čas dění a čas psaní

Docela jinak se Singerovy obsahy a opakující se motivy promítají do jeho vzpomínkového románu Láska a vyhnanství. Je to pozdní dílo. Vzpomíná v něm na své poslední období v Polsku, na emigraci do USA v roce 1935 a na svá první léta v Americe. Pro Singera byla emigrace v předtuše blížící se pohromy těžkým rozhodnutím a v USA mu trvalo řadu let, než dokázal v literární tvorbě pokračovat. Láska a vyhnanství je v dobrém slova smyslu dvojaká kniha. Autorem výslovně vyznačený memoárový charakter nemůže zastřít, že jde zároveň o román, jehož duchovní zázemí tkví v dvojrozměrnosti času dění a času psaní. Singer výrazně vyčnívá nad tradici realistické prózy, která prožívanou skutečnost třídila a zpřehledňovala podle mimoliterárních, apriorně daných rastrů a předepsaných hodnotových kadlubů. Jeho inklinace k příběhu a chuť vyprávět samy o sobě nepředstavují predispozice k rozchodu s literární tradicí, avšak jeho duchovní ustrojení a prožívaná zkušenost mu jako téma určily svár nejstrnulejší ortodoxie s nejradikálnějším znejistěním všech hodnot. Prolnutí románu a memoárového textu posiluje i volnost skladby, která se dobře snáší s důsledností chronologie, sevřeností vyprávění i „antedatovaností“ v nazírání problému, zdali zůstat, nebo opustit místa, v nichž tkvěl svými kořeny. Zakořeněnost v polsko-židovské půdě a v polské verzi židovství je ze Singerových návratných témat jedním z nejnaléhavějších a nejtrvaleji prožívaných a bylo by zajímavé, co by zjistil polonista, který by porovnal trvalost a intenzitu vazby ke kořenům u Singera a u polského literárního exilu nežidovského. Láska a vyhnanství je kniha plná drsných realit a „trivialit“ autentické každodennosti rozkymáceného světa, a to vše je u něho vrchovatě plné duchovna, ale i vyznavačství, rouhání, svěřování, zkrátka vnitřního životopisu. Síla protikladných složek a hodnot života je v této knize i v dalších dvou, ke kterým ještě dojdeme, zřejmá i z toho, v čem Singera jako „spolehlivého“ realistu a ilustrátora sociologicko-historického panoramatu své doby číst nebudeme: na to je autorem příliš dramaticky nervním a obrazotvorným a jeho vypravěčský naturel je v příliš senzibilním souladu s dynamičností proměn, které jeho komunita prožívala. Patřila k ní, jak už řečeno, srážka sekulárních hodnot a obzorů s ukotvením v ortodoxii a bezmeznost pohromy, která následovala a která nedává odpověď na žádné otázky.

Jako muly, poslední z rodu

V Lásce a vyhnanství, tak jako v románu Mešuge, ke kterému teď přejdeme, i v poslední knize naší hromádky, historickém románu Rodina Moskatova, se neklid světa promítá do všech projevů života. Rodina a sex jsou u Singera většinou daleko autentičtější součástí a podmínkou životních vzestupů a havárií než u jiných autorů. Název románu Mešuge odkazuje k fatální ženské protagonistce Mirjam, patrně nejstrmější ze Singerových ženských postav. Byl napsán brzy po Lásce a vyhnanství a jeho název původně zněl Ztracené duše. Odehrává se v Americe po válce a svým duchovním klimatem a logikou osudů svých protagonistů tvoří v nejednom směru samostatné pokračování Lásky a vyhnanství. Jde vesměs o polské Židy, kteří buď unikli holocaustu emigrací tak jako autor a jeho románové alter ego, spisovatel Aaron Greidinger, nebo přežili za nejrůznějších, nejčastěji krutých a nejednou roztodivných podmínek. Do nejděsivějších důsledků rozvinul Singer tuto větev židovských osudů v případě Mirjam, kterou peklo oněch let vsáklo do sebe se vším všudy a se kterou Aaron Greidinger, který má mnoho rysů společných s vypravěčem Lásky a vyhnanství, přesto pokračuje v intimním soužití jako ten, jemuž nic lidsky nelidského nesmí zůstat cizí. Pro Singerův způsob podání a pojímání toho, co se v lidském nitru děje nejhlouběji, je příznačné, jak poznání Mirjamina selhání působí na jejího partnera a posléze manžela drtivě - a jak se s tím téměř vzápětí bez vysvětlení vyrovná. Jakoby mimo text, ve skutečnosti však díky tkáni v textu hluboko položené, korespondují takováto zamlklá, ba jakoby promlčená místa bezprostředně s krátkými výpověďmi, které zaznívají náhle a bez varování a stejně náhle doznívají. Taková jsou například Mirjamina slova o tom, že možná budou mít dítě, po nichž následuje odpověď Aarona Greidingera, který bez jakýchkoli akcentů praví, že dítě mít nebudou, protože jsou jako muly, poslední z rodu. Mezi původním názvem Ztracené duše a definitivním Mešuge jsou korelace a napětí, přítomné ve všech postavách, situacích a epizodách tohoto románu o lidech, kteří po hrozbách a dotycích smrti odešli přes moře do megaštetlů amerických velkoměst.

Důstojnost vykořeněnosti

Poslední kniha naší hromádky je Rodina Moskatova. Vyšla v roce 1950, kdy se Singer mimo kruh své komunity ještě výraznějšího uznání nedočkal. Je to rozměrné historické plátno s početnou galerií postav a širokou paletou charakterů, prostupujících bohatě členěný prostor. Ten ústřední z těchto prostorů, židovská část meziválečné Varšavy, má sytý kolorit a intimní atmosféru. Charakteristickou ukázkou zralosti ještě mladého prozaika je Abramův vstupní monolog. Jeho hýřivý rozkmit, jiskrná sdělnost, široký rozptyl podnětů a nálad a živý spád zprostředkovávají už při prvním setkání tak čitelný obrys a zvrstvenou psychologickou tvářnost postavy hned při jejím vstupu. Svou komplexností předjímá celý oblouk křivolaké dráhy tohoto podněcovatele, bořitele a udržovatele, hedonisty i rádce, sloupu i podloží, ducha vířivé svévole, deroucího se napříč románem, v němž je přítomen v akci i v jazyce. K nejzajímavějším profilům románu patří Asa Hešl. Jeho bloudění od jednoho ztroskotání ke druhému je naplněno zmarněnou duchovností, která je blízká ruskému románovému typu, tradičně nazývanému „zbytečný člověk“, formovanému autory od Puškina a Gribojedova až po Turgeněva a Gončarova. Singer se k této filiaci dokonce nepřímo hlásí. Asa Hešl a jeho životní dráha nesou v sobě i leccos, co připomíná Goethova Viléma Meistera léta učednická a obohacuje spektrum této ságy Moskatova klanu prvky výchovného románu. Zmarněnost této duchovnosti má u Asy Hešla tragické dimenze, a hlavně tragické konce. Zmarněná duchovnost však zůstává duchovností, která nekončí ani koncem svých exponentů, a byla-li silná ve všech slabostech, vždy se z její vnitřní integrity něco nezničitelného přenáší dál a zůstává společným statkem v nepředvídatelných proměnách, které zůstávají nezdolány. Sekularizovaná rezidua talmudismu, jak je Singer vepsal do ztroskotance a „zbytečného člověka“ Asy Hešla i do hrdinů dalších svých knih, zahrnují nebo předesílají stavy ambivalencí i prudkých rozkyvů trýznivé, ale plodné a nejednou výsostně důstojné vykořeněnosti, o které mnozí židovští spisovatelé poskytovali světu zprávy vytěžené z vlastní zkušenosti, ať už plně vědomé nebo získané poslepu a mimoděk. Podobnou zkušenost pak - zejména v dobách velkých migračních vln - se zpožděním, ale přece, taktéž z autopsie, postupně získávají všichni.

Isaac Bashevis Singer: Král polí. Z angličtiny přeložil Michal Strenk. Vydalo Argo, Praha 1996, ??? stran, dop. cena ??? Kč.

Láska a vyhnanství. Přeložila Markéta Bidlová, doslov napsal Petr Matoušek. Vydalo Argo, 337 stran, dop. cena 169 Kč.

Rodina Moskatova. Přeložila Zuzana Mayerová. Vydalo Argo, Praha 1997, 672 stran, dop. cena 289 Kč.

Mešuge. Přeložil Aleš J. Novák. Vydalo nakl. Columbus, Praha 1997, 155 stran, prod. cena 159 Kč

Autor je literární kritik a překladatel.