0:00
0:00
Kultura17. 2. 19975 minut

Kde končí údolí

Johannes Urzidil

Autor: Repro Respekt

Z povídkové tvorby pražského Němce Johannese Urzidila (1896–1970), jehož lze právem pokládat za posledního velkého německého spisovatele z Čech, vyšly až dosud v češtině dva výbory. Každý z nich nám představuje trochu jiného spisovatele. Kniha Hry a slzy (Odeon, 1985) byla sestavena tak, aby v ní vynikly charakteristické rysy pražské německé literatury: povídky jsou to magicky snové, tajemné, plné melancholie a grotesknosti. Druhý výbor Kde končí údolí (Argo, 1996) spisovatele z literárního kontextu spíš vymaňuje, aby zdůraznil jeho osobitost.

Urzidilova výjimečnost se neprojevuje jen ve stylu, ale také v osudu. I když žil od roku 1941 převážně v New Yorku, staly se mu vzpomínky na rodnou zemi nejvydatnějším zdrojem inspirace. Povídkami z padesátých a šedesátých let svým způsobem dovršil a uzavřel německou kulturní tradici, která se v českých zemích vyvíjela po staletí, a učinil to šetrně, s živým citem pro spravedlnost. Ta se podle něj přikláněla v česko-německém soužití střídavě na obě strany. Za první světové války autor držel s Čechy, po Versailles dával za pravdu stížnostem Němců, nástup Hitlera jej přivedl opět k Čechům, avšak poválečný odsun českých Němců okamžitě odsoudil. „Spravedlnost je poutník a slušný člověk putuje s ní,“ napsal pár let před smrtí v konfesijním textu Nezaujaté ohlédnutí. Spisovatelova nezakotvenost, nepředpojatost, z něj učinila soudce, který rozličné viny v znesvářené střední Evropě váží jemněji než jiní. Taková cesta vede k hodnotné literatuře, nikoli však k bezprostřednímu úspěchu, neboť většina čtenářů si libuje v partikulární zaslepenosti.

↓ INZERCE

Neúplný Němec

Dějiny střední Evropy jsou už po staletí zašifrovány do změti často protikladných interpretací, v nichž se mísí odlišné národnostní, religiózní, popřípadě třídní postoje. Klíč k této šifře nachází Urzidil ve vlastním osudu. Jeho povídky vesměs líčí osobní zážitky, obsahují však vždy přesah k obecnému, které se v nich zrcadlí s veškerou středoevropskou složitostí.

Smysl pro složitost byl Urzidilovi dán jeho původem i životními zkušenostmi. Byl Němec, ale ne úplně. Tatínek železničář sice pocházel z nacionalisticky rozvášněného Chebska, ale chudoba sbližovala rodinu se slovanským prostředím proletářského Karlína (pražští Němci jinak vesměs patřili k vyšším vrstvám), a maminka pocházela z židovské rodiny. Později vrostl do stolní společnosti v kavárně Arco, kde se scházel s Kafkou, Brodem, Werflem, Kischem a dalšími velkoměstskými intelektuály, ale na rozdíl od nich znal dobře i zemědělský venkov a život v hlubokých lesech pohraničí. Mezi válkami byl radou německého vyslanectví v Praze, ale zároveň i „vyslancem“ české kultury v cizině: překládal české básníky a referoval o českém výtvarném umění. Jako poloviční Žid emigroval před Hitlerem, ale v exilu budil jako Němec nedůvěru (musel se naučit vázat knihy, aby se vůbec uživil). Později působil v Hlasu Ameriky, ale po dvou letech neprošel maccartyovskými pravicovými čistkami. Od většiny poválečných intelektuálů se lišil tím, že poznal bídu na vlastní kůži, na rozdíl od různých vlivných levičáků však neviděl řešení v revoluci, ale v křesťanském soucitu. I proto označovala část kritiky v šedesátých letech jeho díla za staromódní, ale zároveň se právě tehdy poprvé dobral širšího ohlasu.

Urzidil vždy pobýval na hranicích mezi různými světy a nikam úplně nepatřil. I forma jeho povídek vyznačuje pomezí různých žánrů. Texty se zpočátku skromně tváří jen jako úryvky z jakýchsi privátních memoárů, uvádějí fakta, komentují děje a charaktery, plynou s časem, ale v průběhu četby cítíme, jak se všechny ty drobné události vymaňují z banality a nabývají na příznačnosti, až nakonec zjistíme, že jde o svrchovanou literaturu, kde veškerá realita nese hluboké, nevyslovitelné významy.

Potřeba nenávisti

Dynamiku dvacátého století určují v dobrém i ve zlém malé vyhraněné skupiny, svázané společným zájmem. Urzidil si vytkl zásadu, že bude jednat vždy sám za sebe, případ od případu, jen podle svědomí. Hlavní příčinu společenského rozvratu viděl ve skupinovém sobectví: „Za monarchie se všichni nenáviděli a nikdo neměl nikoho rád. Všichni hledali jen vlastní prospěch, nikdo nebyl ochoten přinést vlastní oběť. V nejlepším případě se paktovali a pak navzájem podváděli. Co tedy mělo udržet onu říši pohromadě?“ Značný podíl na všeobecné nenávisti Urzidil přisuzuje Čechům. Příčinou jejich zášti k císaři prý nebyly ani tak politické důvody (vyhlášení všeobecného volebního práva ji nijak neumenšilo) jako prostá potřeba nenávidět, jaká se jindy vybíjí třeba rasismem.

Pražská německá literatura se národnostní smířlivostí značně lišila od valné části německé literatury ze Sudet, kde také kvasila nenávist. Obraz Čecha se v sudetské literatuře během minulého století pozoruhodně změnil: z tupého, hrubého a zločinného slouhy, který si zaslouží jen pohrdání, se stal mazaný, hrubý a zločinný podnikatel, který Němcům saje krev a zabírá půdu. Zdá se, že zášť, závist a pocit ohrožení prostě patřily k onomu proslavenému geniu loci střední Evropy, a to nezávisle na národnosti obyvatel. Dnes si tu ovšem musíme vystačit sami. Urzidilův postřeh o „potřebě nenávisti“ celkem potvrzují projevy a hesla z nedávných protiněmeckých demonstrací českých extremistů.

Johannes Urzidil: Kde končí údolí. Povídky vybrali a přeložili Anna Nováková a Jindřich Buben. Vydalo Argo, 1996. 138 stran, 144 Kč.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].