Když v roce 1978 kulturní Evropa slavila 600 let od smrti římského císaře Karla IV., tvářilo se Československo, že se ho to příliš netýká. Svého nejslavnějšího krále si připomnělo jen pověstnou výstavou „od Husa k Husákovi“, na niž přesto na Pražském hradě stály denně stometrové fronty. Vztah českého národa k vlastní středověké minulosti je zatížen nacionalistickým anachronismem, který považuje za důležitější přesně určit národní příslušnost jednotlivých osobností nežli poznávat dobu, kdy Království české skutečně patřilo k velmocem západní Evropy. Karel IV., syn lucemburského krále a české princezny vychovaný ve Francii a aktivní v celé římské říši od Říma přes severní Itálii po Rýn a Braniborsko, pak bohužel v obecném povědomí tradičně ustupuje do pozadí před „spolehlivě českou“ dobou husitství.
Otec vlasti
Karel IV. byl mimořádnou osobností jak politického, tak kulturního rozměru. Svou panovnickou hodnost chápal jako Bohem svěřený úkol. Dnes dokážeme jen stěží pochopit zásadní jednotu jeho státnické zodpovědnosti a hluboké katolické zbožnosti, jež vedly k panovníkově péči o blaho, zdraví a rozkvět země prostřednictvím pro nás tak odlišných nástrojů, jako jsou mezinárodní diplomacie, založení univerzity, zajišťování obchodních cest, stavba katedrály a shromažďování relikvií či posvátných obrazů specializovaných na ochranu před morem. Mocenským centrem říše se snažil Karel učinit svou dědičnou zemi, Království české, které při nesporném…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
