Maus, příběh očitého svědka

Na možnosti využití komiksové formy ve vážnější literatuře upozornil jako jeden z prvních klasik francouzské kinematografie René Clair v knize První hrdinové. Tradice tohoto žánru podle něj započala v nejstarších dobách, ještě před vynálezem písma, kdy se hrdinské příběhy zaznamenávaly sériemi narativních obrázků, a pokračovala od egyptských fresek přes okna středověkých katedrál až po satirické anglické rytiny ze 17. a 18. století. V době nadvýroby a inflace slov přisoudil komiksu, který musí být verbálně střídmý, ale pečlivě promyšlený a literárně i výtvarně pregnantní, velkou budoucnost: „Je to prostředek originálního výrazu, který dává příležitost k projevu talentu, ba možná geniality, jež by rukama nového Swifta, Rabelaise nebo Jarryho mohla stvořit nového Pantagruela, nového Gullivera nebo nového otce Ubu.“ (René Clair, Jaroslav Tichý: Comics, Albatros 1997)

V souvislosti s pop-artem začal být komiks stále více považován za svérázný a ryzí projev americké výtvarné kultury. Art Spiegelman, který dozrával v době vrcholícího pop-artu, mohl vnímat nejpopulárnější americký literární žánr nejen v jeho prvoplánové zábavní funkci, ale už i v sofistikovanějších rovinách. Avšak na rozdíl od pop-artu, který komiksové tvarosloví využíval k ironické hře s kontexty, aby tak poukázal na bezduchost a vyprázdněnost moderní masové mytologie, vzal Spiegelman poetiku komiksu vážně. Naplnil ji lidskými, hluboce osobními významy, jaké jinak nacházíme ve vážných a tlustých románech, čímž do značné míry naplnil Clairovu předpověď.

Dvojí trauma

Český čtenář byl totalitními inženýry lidských duší před „pokleslými projevy konzumní kultury“ tak pečlivě chráněn, že komiksy téměř neznal. Sotva si proto může v plném rozsahu uvědomit převratnost Spiegelmanova pojetí. Běžný komiks je doménou zábavných či napínavých fikcí s transparentně typizovanými hrdiny, většinou dosti pohádkových vlastností. Důležitý je dějový i výtvarný rytmus scén a sekvencí, předpokládající přímočarost, přehlednost a krajní verbální úspornost, což pochopitelně vede k zjednodušování. Svět komiksu je stylizován stejně uměle jako svět němých filmových grotesek nebo reklamních klipů: záleží na souhře stavebních prvků, na profesionalitě scénáře, který může být prostinký, ale díky důmyslnému uspořádání scén i gagů přitahuje pozornost svou dramatičností či žertovností. Důraz na formu, na pevnou organizaci textového i vizuálního materiálu, vede ve většině případů k přejímání osvědčených klišé a frází, jaké jsou masové kultuře vlastní. Osobitému vidění světa a originálnímu myšlení, které těží poznání v hlubinách introspekce, se tradiční forma komiksu spíš vzpírá, neboť větší úspěch přináší profesionální rozvíjení více méně standardních zápletek.

Spiegelmanův Maus profesionální kritéria žánru bezpochyby splňuje, ale naplňuje je obsahem, který v sobě spojuje niternou naléhavost Kafkova Dopisu otci s realistickou zprávou o jednom z nejšílenějších okamžiků světových dějin. Toto dvojí trauma rozvíjí ve dvou dějových liniích. Ta první, autobiografická, se odehrává někdy v druhé polovině sedmdesátých let, kdy se Art pokouší obnovit vztahy s podivínským otcem, k němuž chová značně rozporné pocity. Druhá linie zpracovává otcovy vzpomínky. Mladý obratný obchodník, který se šikovně přiženil do milionářské rodiny židovského továrníka, se po několika idylických letech míru, charakterizovaných celkem všedními historkami, ocitá jako polský voják ve válce a pak i s rodinou v ghettu.

Zpočátku krajně stísněné životní podmínky se postupně mění v peklo, ale i zde otec osvědčuje odvahu, protřelost, podnikavost a sebekázeň - shání potraviny, buduje úkryty, využívá všechny možnosti, aby své blízké uchránil před smrtí. Temná atmosféra hrůzy se však stupňuje, stále více Židů z okolí rodiny se nenávratně ztrácí za ostnatými dráty; i manželé přijdou o synka, Artova staršího bratra. V čtenáři vzrůstá soucit s oběťmi i úcta k životaschopnosti Artova otce. Jenže v paralelní, americké linii příběhu se stále více setkává i s jeho nesnesitelností, malicherností, sobectvím, lakotou a panovačnou bezohledností. První díl Mause končí scénou, kdy Spiegelmanovi rodiče očekávají v Osvětimi jistou smrt, a vzápětí autorovým šokujícím zjištěním, že otec spálil deníky, které pro svého syna psala matka, jejíž nevysvětlitelná sebevražda v roce 1968 se pro Arta stala celoživotním traumatem. Komiks tedy končí podobně jako ta největší literární díla - úžasem nad nezbadatelnými vrcholy i propastmi lidské duše.

Spolupráce s Hitlerem

Od tradičních komiksů se ten Spiegelmanův liší trýznivě osobní, konfesijní povahou, důsledným odklonem od fikce, realistickým viděním světa, jemným odstíněním charakterů postav, které nejsou nijak pohádkově posunuté, ale naopak představují důvěrně známé typy (v postavě starého Spiegelmana nejspíš leckdo rozpozná vlastního tatínka). Těkání od jednoho senzačního nápadu k druhému tu nahrazuje uvážlivé a pozorné zacházení s historickou zkušeností jedné rodiny. Ta je podána zcela originálně, protože každý skutečný děj, každý opravdový lidský osud je jedinečný; frázovité a banální mohou být jen jeho povrchní, nepromyšlené, neprocítěné obrazy.

Zároveň ovšem Spiegelman nároky žánru ve formálním smyslu svrchovaně uspokojuje. Fabule, která by vydala na román, je rozčleněna na pregnantní scény a pointované sekvence, obrázky, v nichž se detail i polodetail střídá se záběry celků, dynamicky plynou. Cítíme, že dílo je předem přesně promyšleno do každé podrobnosti. Trochu ironicky vyznívá způsob, jakým Spiegelman naplňuje další tři náležitosti klasického komiksu. Polsko v době holocaustu působí skutečně jako fiktivní svět, neboť brutalita nacistického antisemitismu, jež pomalu vrůstá do všedního života rodiny, se jeví stále neuvěřitelněji. S tím souvisí i kresebná typizace postav, které sice mají realistické lidské vlastnosti, ale fantastický vzhled zvířat, zejména myší (Židé), koček (Němci) a prasat (Poláci). I tato ryze komiksová stylizace však vychází z dějinné skutečnosti, kdy byli jednotlivci tříděni nikoli podle individuálních vlastností, ale podle národa a rasy.

S dějovými klišé klasického komiksu koresponduje ostatně i téma násilí. Základem komiksových gagů bývá zpravidla nějaký malér hrdiny, agrese, které je vystaven. Spiegelmanova rodina si takových malérů užívá víc než dost. Realita, vykolejená Hitlerovými posedlostmi, nabyla rysů komiksové fikce a nadsázky. I to mohl mít na mysli Spiegelman, když v jednom z rozhovorů označil vůdce s černým humorem za svého spoluautora.

Vzrůstající složitost otázek, jež před člověka klade současný svět, vyvolává potřebu jednoduchých odpovědí. V politické rovině takto odpovídají populisté či extremisté s totalitními sklony, v oblasti umění tvůrci kýčů, jaké zaplavují masovou kulturu. Přes náročnost formy nese komiks podstatné atributy kýče, neboť invence jeho autorů směřuje především k tomu, aby děj byl pro čtenáře co nejdůkladněji předžvýkán, předtráven a nakonec předložen v té nejstravitelnější podobě. Spiegelmana, který ve svém komiksu vynesl na světlo ty nejtíživější osobní problémy, však přísná řehole žánru vedla k působivé lapidárnosti a razantnosti. Výjevy a sekvence připomínají svou sevřeností anekdoty, tradiční žánr židovské slovesnosti, který dokáže často postihnout největší složitosti světa tím nejstručnějším a nejvýstižnějším způsobem.

Maus na CD-romu„Nikdy jsem neměl v úmyslu zredukovat příběh svého otce na nějaké poselství, nechtěl jsem někoho o něčem přesvědčovat, dávat lekci z historie nebo ji interpretovat,“ vysvětluje Art Spiegelman na CD-romu, který vydal ke kreslenému příběhu. Reagoval tak na rozporné pocity kritiků, kteří komiksovému zpracování holocaustu podsouvali různé ideologické záměry. Když se vydavatelé literárních příloh nedokázali shodnout, zda je Maus literaturou faktu, nebo beletrií, poradil jim autor, aby zřídili kategorii „myší literatura faktu“. Nakonec ovšem netradiční komiks ukončil svou pouť na špici všech bestsellerových žebříčků a za potlesku kritiků získal roku 1992 Pulitzerovu cenu.CD-ROM The Complete Maus, jímž Spiegelman doplnil dva knižní svazky, obsahuje kompletní dokumentaci díla. Autor tu shromáždil a uspořádal materiál třinácti let práce: vedle obou knížek zde najdeme stovky přípravných kreseb, skic, poznámek, nahrávek rozhovorů s otcem Vladkem, fotografií z cest do koncentračních táborů v Polsku i z rodinných alb, a dokonce i mapy, jednak Polska a jednak té části Queens v New Yorku, kde jeho otec žil.CD-ROM je dokonale uspořádaná konzerva, v níž jsou informace přehledně seřazeny pro kultovní obdivovatele, ale i literáty a historiky komiksu. Umělec za svým dílem nezůstává skryt, ale stojí přímo před vámi, aby vysvětloval, ujasňoval, upozorňoval, ale i bavil. Dozvíme se, že Art poprvé nakreslil příběh svého otce v roce 1972 jako třístránkový kreslený seriál pro undergroundový časopis Funny Animals - tatínek v něm uspává malého synka vyprávěním o předválečném životě v polské Haliči a o utrpení v ghettu, odkud byli obyvatelé později odvezeni do Osvětimi.První Maus vyšel tři roky poté, kdy Artova matka Anja spáchala sebevraždu, aniž by po sobě zanechala jedinou řádku. Její syn tehdy jako student státní newyorské univerzity v Binghamptonu hledal osvobození z těžce neurotické a stále dusivější atmosféry domova v drogách, což skončilo měsíčním pobytem v blázinci. Dokud byl malý, zdálo se mu všechno v pořádku, i když se rodiče, sužovaní noční můrou, často probouzeli s křikem, i když se hádali o každý cent, který matka utratila za syna, i když si všímal, jak je otec sebelítostivý a zároveň panovačný. Doma prý otec nesnesl nic německého, dokonce mu vadilo, že Art kreslí německým perem. Matce dával k narozeninám široké náramky, aby nebylo vidět vytetované číslo z koncentráku, a sama matka Artovým kamarádům, kteří je omylem zahlédli, tvrdila, že je to telefonní číslo, které by nerada zapomněla.Když se Art dověděl, že otec spálil deníky, které pro něj matka psala, a že tím přišel o matčinu verzi příběhu, nechal do své knihy plně vstoupit ambivalentní vztah k otci. Přiznává, že s ním při práci na Mausovi často lomcoval vztek. Zbavil otce glorioly bezvýhradně kladného hrdiny, oběti násilí, ale zároveň se pokoušel při rozhovorech s ním najít společnou řeč a pochopit, co jim všem holocaust doopravdy způsobil.Jako student střední umělecké školy přispíval Art kresbami do kubánských exilových novin pod pseudonymem Artie X. Tehdy chtěl nakreslit příběh, jak kočky v hábitech Ku-klux-klanu lynčují myši. Později si uvědomil, že bližší materiál najde v historii vlastní rodiny. Nápad Mause se zrodil, když se mu dostaly do ruky nacistické antisemitské karikatury z časopisu Der Sturmer, zobrazující Židy jako krysy, havěť, kterou je třeba vyhubit.Tváře Spiegelmanových myší nemají charakteristické rysy. „Jsou jako masky, prázdná plátna, na která se čtenáři projektují,“ říká autor. Každá stránka i jednotlivé výjevy měly být co nejstručnější definicí sebe sama. Každou situaci prý maloval téměř obsedantně tolikrát, dokud z ní nevytěžil samu esenci děje a atmosféry. Původně dvoubarevný projekt, ve kterém měly být historické pasáže nakresleny černobíle a současné rozhovory s otcem barevně, brzy opustil. Nakonec se rozhodl pro plnicí pero a pro formát, který se nejvíc blížil skicáku.Ke každému okénku, jež se dostalo do definitivního vydání, se vážou desítky obrazových i textových verzí. Na CD-romu můžeme sledovat proces tříbení a výběru, jímž autor směřoval k výslednému sevřenému tvaru. Taková umělecká sebekázeň je jistě úctyhodná, lze však i pochopit, že člověk chce přece jen nějak uplatnit tři čtvrtiny práce, která se do knihy nakonec nedostala, a že ji tedy vypustí do světa alespoň na disku. Navíc tím Spiegelman jako pravý Američan a pedagog nezapře posvátnou úctu k informacím i schopnost je maximálně využít a prodat.

Art Spiegelman: Maus, příběh očitého svědka. Vydal Torst, Praha 1997, přeložili Jan Macháček a Jiří Zavadil, 159 str.

K. Žantovská je spolupracovnicí Respektu.