Konečně v NATO

Před osmi lety působila možnost vstupu Prahy do Severoatlantické aliance jako nápad z románu „political fiction“. Před pěti lety už celá věc nebyla fikcí, ale stále se nedalo dohlédnout konce cesty, která vedla k cíli. Před čtyřmi lety Richard Lugar, první americký senátor, který oficiálně vystoupil s koncepcí rozšíření NATO o nově vzniklé demokracie ve střední Evropě, přiznával v rozhovoru pro Newsweek: „Jsem pro a budu v tomto směru jednat, ale skutečně nevím, ,zda' a ,kdy' k tomu dojde.“ Přede dvěma lety americká vláda veřejně ujišťovala, že „zda“ už neexistuje, existuje pouze „kdy“. Minulý týden jsme se dozvěděli odpověď i na tuto poslední otázku.

V úterý 8. července byla totiž Praha na schůzce NATO pozvána k okamžitému zahájení diplomatických rozhovorů o členství tak, aby už na příštím summitu plánovaném na letošní prosinec mohla podepsat Washingtonskou chartu. Protože toto pozvání bylo ohlášeno už dříve, jeho samotné vyřčení neneslo nádech senzace. Ale jak tomu v životě často bývá, vše se neobešlo zcela bez překvapení.

Spor o Rumunsko

V úterý po poledni Václav Havel, „uvězněný“ ve svém hotelovém pokoji, stále netrpělivěji pohlížel na hodinky v očekávání telefonátu Javiera Solany, původně přislíbeného na 13.00, který měl definitivně potvrdit pozvání České republiky do NATO. Jenže v té době ještě probíhala mezi členy Aliance „velmi intenzivní výměna názorů“. Oč vlastně šlo?

Stručně řečeno, o ostrý spor na téma další politiky Aliance vůči těm zemím střední a východní Evropy, kterým se na rozdíl od Česka, Maďarska a Polska nepodařilo zajistit jednomyslnou podporu vlastní kandidatury. Diskuse se v této souvislosti soustředila hlavně na Rumunsko: ohledně Bukurešti existovaly a stále existují nejsilnější obavy z psychologických a následně i politických důsledků, jaké v této zemi vyvolá nevyřčené pozvání do NATO. Nutno dodat, že obavy jsou zcela na místě. Stačí si představit, jaké nálady by po odmítnutí české kandidatury zavládly v Praze, kdyby bylo současně přijato například Polsko. Pocity rivality či dějinné třenice mezi Polskem a Českem jsou přitom nicotné ve srovnání s dědictvím rumunsko-maďarských vztahů. (Nehledě na takovou „drobnost“, že veškeré odříkání, které si vyžádala důkladná ekonomická reforma, iniciovaná pravicí po jejím loňském volebním vítězství, bylo dosud propagandisticky založeno na hesle nutnosti rychlé cesty Rumunska do NATO.)

Proto se nakonec přes odpor Spojených států a skandinávských zemí octil v osmém bodě madridské deklarace konkrétní příslib: další rozšíření NATO se zváží už za dva roky a Rumunsko spolu se Slovinskem byly dokonce jmenovány jako „první na řadě“. Jiná věc je, že mnohahodinový spor o definitivní verzi onoho osmého bodu znemožnil jakékoliv závěry ve druhém klíčovém tématu madridského summitu - ohledně reforem vedení Aliance. Otázka redukce jejích různých štábů z úrovně éry studené války (65) na zhruba poloviční počet tak musí počkat přinejmenším do dalšího summitu.

Než budeme přijati

Z našeho pohledu je samozřejmě nejdůležitější fakt, že minulý týden se Česko dočkalo pozvání do Severoatlantické aliance. Ale pozor. Statut „pozvaného“ do NATO dnes neznamená více, než že jsme se ocitli v situaci člověka vlastnícího pozvánku do exkluzivního golfového klubu. Abychom se v něm skutečně ocitli, musíme mít nejprve patřičnou výzbroj, výstroj a znát tamní pravidla.

To všechno členské státy NATO už zanedlouho začnou ověřovat, a to v průběhu ratifikačního procesu, jemuž bude podléhat zřejmě už prosincová oficiální přihláška Česka. Ratifikační proces v jednotlivých parlamentech totiž nebude diskusí o rozšíření Aliance, bude to diskuse o současné České republice. O stabilitě zdejšího volného trhu, demokracie, o míře tolerance a respektování lidských práv. Přičemž hodnocení už nebude formulováno podle kritérií „Partnerství pro mír“, kde jsme ve srovnání s většinou zúčastněných států zářili. Budeme srovnáváni se zeměmi Aliance. Nedělejme si iluze - některé otázky mohou být více než nepříjemné. Například kolik pravdy je na czech jokes obíhajících bruselské sídlo NATO. Na ukázku jeden z nich: „Co lze jako jediné v případě války očekávat od českého letce? - Že se ze svého stroje bude katapultovat blízko nepřátelského letadla.“

NATO - Rusko stále mezi čtyřma očima

Ještě jedna důležitá věc. V otázce rozšíření NATO od počátku nešlo jen o přijetí toho či onoho nového státu. Rozhodnutí NATO z minulého týdne se ve skutečnosti týká celé středovýchodní Evropy. Překonává totiž schéma, které se táhne téměř celým tímto stoletím - zásada více či méně okázalého „mytí rukou“ ze strany USA a států západního křídla Evropy nad tím, co se děje v pásmu mezi Německem a Ruskem.

To je nepochybně velmi dobrá zpráva. Jak je však známo, státy NATO nyní ve svých ambicích zacházejí mnohem dále. Berou na sebe i hlavní zátěž úkolu označovaného hovorově jako „přenesení“ Ruska do Evropy, což má být hlavní podmínka zajištění trvalého míru a stabilní prosperity na našem kontinentu. Záměr je nepochybně chvályhodný, nebýt jednoho detailu: první podmínkou přenesení čehokoli je znalost rozměrů dané věci - a samotné Rusko má s tímto faktorem zatím velké nesnáze. Napjaté vztahy s většinou sousedů svědčí o tom, že Rusko má stále obtíže s určováním, kde končí, a následně i s tím, kde začíná, s vlastní sebedefinicí.

Tuto skutečnost by nikdo neměl ztrácet ze zřetele, zvláště v tak choulostivé situaci, za jaké budeme muset v nejbližších měsících jednat. Rusko už je partnerem NATO, zatímco my si své místo v Alianci budeme teprve „vyšlapávat“. Z tohoto hlediska není příliš zdařilým začátkem jiný fakt. Státy, jež byly právě pozvány do Aliance, se snažily získat statut pozorovatelů ve zvláštní radě NATO - Rusko, která tento týden začíná pracovat. A tato snaha skončila v Madridu úplným fiaskem.