Ten prasečinec páchne

Druhou květnovou sobotu roku 1995 visel nad vesničkou Lety u Písku těžký černý mrak a průtrž mračen změnila její okolí v bahnité kluziště. Bez ohledu na ztížené podmínky však kousek za vsí proběhl pietní akt: za účasti prezidenta republiky byl na mýtince v lese odhalen památník obětem zdejšího cikánského koncentračního tábora z dob protektorátu. V okamžiku, kdy Václav Havel pokládal k monumentu svůj věnec, přinesl závan větru pronikavý pach nedalekého vepřína. Všichni účastníci si v tu chvíli museli uvědomit, že pláčí na nesprávném hrobě. Romský lágr totiž nestál v onom idylickém lesním průseku, ale kousek vedle - právě tam, kde pílí a pracovitostí českých rukou vyrostl v 70.letech prasečák. Pro charakteristiku tuzemského postoje k vlastní odpovědnosti za genocidu romských spoluobčanů během druhé světové války lze asi stěží vymyslet výstižnější symbol.

Jak bude tentokrát

Topografická blamáž se bude opakovat i v pondělí 12. května, kdy do Let přijedou ministři Ruml a Bratinka, a pravděpodobná je i účast zástupců katolické církve a židovské obce. Pietní připomínku druhého výročí odkrytí památníku nelze přitom hodnotit jinak než kladně - zvlášť proto, že vznikla z osobní iniciativy Jana Rumla, a nikoliv z pocitu jakési vynucené protokolární povinnosti. Škodolibý kritik by ovšem mohl poznamenat, že česká společenská elita cítí nutnost vyjádřit se k tématu romského holocaustu, po léta tabuizovanému, vždy až na podnět „zvenku“. Myšlenka připomenout utrpení Romů v Čechách vztyčením pomníku se tady de facto v létě 1994 prosadila jen v důsledku skandálu způsobeného článkem amerického historika Paula Polanského. Tentokrát se zase nelze ubránit podezření, že spouštěcím mechanismem „pietní“ aktivity je nedávno vydaná kniha německého novináře o táboru v Letech, po němž následovalo trestní oznámení několika zdejších intelektuálů na tehdejší české dozorce.

Stejně tak je varovné, že sami Romové organizují svoji vlastní vzpomínku o den později než vládní úřady. Obě strany vysvětlují kolizi termínu nedostatečnou koordinovaností a špatnou komunikací, ale ani to není právě povzbuzující zpráva. To všechno ovšem není na celé věci to hlavní. O co jde, je prasečinec. Dokud bude stát na místě tragédie, bude nad celou věcí viset jeho zápach - fakticky i obrazně. A nezmizí, i kdyby do Let jezdili ústavní činitelé dobrovolně týden co týden ruku v ruce se všemi romskými lídry.

Co je to koncentrák

Možná není od věci zopakovat, co se vlastně s českými Romy za války stalo: protektorátní statistika z roku 1940 uvádí 6541 Cikánů. Válku nepřežilo asi devadesát procent z nich. Dva a půl tisíce Romů prošlo v letech 1941–43 dvěma českými tábory, které řídili čeští velitelé a hlídali čeští dozorci. (Vedle Let byl tábor ještě v Hodoníně u Kunštátu a na jeho místě dnes stojí koupaliště.) Jen v Letech zemřelo na tyfus a jiné nemoci v nepředstavitelných podmínkách tři sta lidí; pro dalších šest set se Lety staly přestupní stanicí na cestě do Osvětimi. O zřízení lágrů přitom rozhodla československá vláda 2. března 1939 - tedy dva týdny před vznikem protektorátu. V táborových předpisech se dočteme, že vstupem do lágru ztrácejí Romové dispoziční právo nakládat se svou osobou: nesměli mluvit romsky, každý pokus o útěk se trestal transportem do Osvětimi. Táborová správa pronajímala vězně okolním podnikatelům za plat deset haléřů na hodinu, v Hodoníně si dozorci dokonce otevřeli bordel s mladými Cikánkami.

Prasečák na místě lágru v Letech vyrostl v roce 1974 a jeho existenci nikdo nenapadl ani po listopadu 1989. Argumenty zástupců místní správy jsou sice lidsky odporné (vepřín je zdrojem pracovních příležitostí a Lety přece nebyly Osvětim), jejich bezelstnou hamižnost lze však alespoň pochopit. Horší ale je, že posledním diskusím o neudržitelnosti této „české piety“ již vévodí vlastenecká ideologie: „kauza Lety“ se prý zbytečně zveličuje, protože Češi za nic nemohou, stali se jen bezmocnými vykonavateli nacistických příkazů. A bohužel se zdá, že na podobné výmluvy slyší i oficiální místa. Jinak by už prasečák, dokonalý symbol takového smýšlení, dávno nemohl sloužit svému účelu. V zemi, která se ráda chlubí svým utrpením pod cizími katy (a kde Simon Wiesenthal převzal několik čestných doktorátů), je jeho existence neomluvitelnou hanbou. A to nejen kvůli přeživším Romům, ale hlavně kvůli samotným Čechům.

Těžko pochybovat, že by si Bratinka s Rumlem mysleli něco jiného. Je proto naděje, že se pokusí přesvědčit vládu, aby haly na chov jatečných vepřů z Let co nejdříve zmizely. Kabinet, který je schopen zaplatit třímiliardový dluh za jednu svou zbrojovku, přece musí sehnat pár desítek milionů i na tuto očistnou operaci. Pokud návrh neprojde, nezbude nám než se smířit s úspornější variantou. Smrdutý a ošklivý prasečák prostě zůstane tou nejlepší možnou připomínkou naší hanby a neschopnosti vyrovnat se s ní.