Oživená historie

Historie je jistě „učitelkou života“, jak praví latinské přísloví. Není však učitelka jako učitelka. Školské učebnice dějepisu zpravidla předstírají vševědoucnost a nabízejí žákům obrazy, které se tváří definitivně. Nabiflovaná představa dějin většinu národa provází celým životem, aniž by byla korigována, a když se střetne s podobně sebejistou, ale jinak zcela odlišnou představou, dojde často k nepřiměřené reakci: člověk buď podlehne nejistotě, anebo se opevní ve zkamenělém stereotypu (aktuálním příkladem jsou naše vztahy k Němcům).

Důsledky biflování zkreslených představ jsou neblahé. O to víc je třeba vyzdvihnout dějepisce, kteří v dějinách nacházejí nevyčerpatelný zdroj drobných i větších rozporů a učí nás o nich samostatně přemýšlet. Mnozí z nich patří do okruhu autorů kulturně historické revue Dějiny a současnost.

V úvodní části letošního druhého čísla najdeme blok článků věnovaných historii „našeho nejnovějšího souseda“, tedy Slovenska. Navazuje na něj i rozhovor s Katarínou Hradskou, redaktorkou populárního slovenského časopisu Historická revue (široký zájem o tento list - 72 000 pravidelných čtenářů - dokumentuje, že na Slovensku, kde jsou představy o dějinách národa méně ustálené než v českých zemích, prožívá historická publicistika skutečně mimořádnou konjunkturu). Větší tematické celky se v Ďasu, jak čtenáři i autoři revue Dějiny a současnost familiárně nazývají, vyskytují jen občas (loni jen dvakrát: Rusko a Evropa, Z dějin žurnalistiky v českých zemích).

V Ďasu nenajdeme široké historické syntézy a abstraktní úvahy, vše je zde spíš pozorným sledováním drobných konkrétních faktů, z nichž jsou teprve vyvozovány širší souvislosti. Zaměření na historický detail paradoxně posiluje celistvost pohledu - abstraktní vize celků se totiž jen obtížně mohou stát součástí vnitřní zkušenosti čtenáře a jeho vnímání světa. V centru pozornosti je „antropologie dějin“, tedy lidské příběhy, jak se zrcadlí v písemných pramenech, v umění, literatuře, ale třeba i v obyčejných předmětech denní potřeby. Historici tak elegantně zhodnocují bulvární zkušenost, že nejpůsobivější v novinách je „story“. V slovenském pásmu druhého čísla například najdeme poutavý materiál Romana Holce Triumf a pád policajného agenta Duliškoviča. Jde vlastně o thriller, zpracovaný ovšem tak, aby jako střípek odrážel atmosféru kvasu, který vedl k rozpadu habsburské monarchie a k novému uspořádání Evropy.

Autory, jejichž politické konfese asi nebudou nijak jednotné, spojuje snaha o slušnost a noblesu. Politika je v listu sledována s odstupem, avšak právě v jejích historických kořenech často zjišťujeme těžiště mnohých současných jevů a problémů. Kompozice obsahu se nepřizpůsobuje závazným rubrikám, ty se střídají podle charakteru zařazených materiálů číslo od čísla, což přispívá k šíři záběru. Vstřícnost ke čtenáři se projevuje i v důrazu na srozumitelnost jazyka, oproštěného od prvků odbornické hantýrky, na přehlednost stylu a zajímavý obrazový doprovod.

Negativním důsledkem současného edičního boomu historických knih jsou snížené nároky na jejich kvalitu. Nakladatel se často rozhodne přeložit a vydat určité dílo jen kvůli dráždivému námětu, aniž by se porozhlédl, zda někde ve světě nejsou k dispozici jiné, lepší texty na totéž téma. Vedle významných děl se tak na českého čtenáře valí záplava zastaralých či naopak nedonošených titulů, v nichž se laik nevyzná. I proto hrají v Dějinách a současnosti důležitou roli knižní recenze hodnotící překladovou i původní produkci.

Revue Dějiny a současnost dospěla během let k tvaru, který optimálně vyhovuje zaměření na hraniční oblast mezi popularizací a vědou. Takovou výkladní skříň badatelských snah mohou jiné obory historikům závidět. Snad jen opakování některých myšlenek v článcích různých autorů naznačuje, že autorské zázemí by mohlo být méně stmelené a rozmanitější.