V sobě zatemněn

Zbyněk Hejda (nar. 1930) je spolu s Jiřinou Haukovou nositelem Ceny Jaroslava Seiferta za rok 1996. Vyšla mu letos v brněnském Petrově básnická sbírka Valse mélancholique a zcela nedávno torstovský soubor veškerého díla Básně. Tímto počinem se kompletuje a též edičně narovnává celé básnické dílo (šest básnických knih a jedna knížka lyricko-reflexivní prózy), které vznikalo mezi lety 1957 a dneškem.Oficiálně Hejda debutoval v roce 1964 dvojsbírkou s názvem Všechna slast, ovšem teprve v případě poslední sbírky (Valse mélancolique) nejsou čas psaní a vydání od sebe odloučeny.

Básně nutnosti

Ulpěle a s neodbytnou umanutostí krouží básníkovo dílo kolem věcí posledních. Vrací se k tomu, co je nám dáno jako skutečnost nejzákladnější, a sice vědomí našeho konce. Hejda přezkušuje poměr mezi láskou a smrtí, shledávaje, že to nejsou jen pouhé náměty pro psaní, ale daleko spíše naše utkvělosti, v nichž jsme, jimiž jsme, vůči nimž jsme, utkvělosti, které nelze setřást. Naplňujeme je i tím, že jim vzdorujeme. Toto poznání stojí u Hejdy jako předznamenání i jako svorník. Připraveni o úžas z každého dalšího objevu, kam vlastně ještě směřujeme? A kam hnát poezii, když nás každé slovo konfrontuje s týmž?Zbyněk Hejda si svou poezií upřel vývoj, a tím i cestu obrazné šíře. Je básníkem dostředivým, intenzivním. Je přesvědčen, že už nelze improvizovat a prohánět své verše soukolím dalších variací. Jako by se svou poezií spíše odčítal, redukoval se o další možnost, a…