Koho volit

Jít před čtyřmi i šesti roky k volbám bylo snadné. Poprvé šlo o protikomunistické referendum, podruhé o další soužití Čechů a Slováků, respektive o příští směr radikální transformace společnosti. Teď už se hraje o mnohem subtilnější témata - daně, zdravotnictví, sociální otázky, vztah občana a státu atd. Nad tím ale v letošních volbách běží i o něco jiného. O to, zda tuzemská společenská scéna zůstane stabilní, nebo zda se rozechvěje v nepředvídatelných otřesech.

Všechno špatně

Odpovědný volič, pozorující dnes zdejší politickou nabídku, se čas od času nevyhne pocitu zoufalství. Kam se podívá, všechno špatně. ODS, zahleděná po vzoru svého čím dál ješitnějšího předsedy jen do svých minulých úspěchů, předkládá program nikoli o tom, co bude, ale o tom, co bylo. ODA sice nabízí lákavou vizi další liberalizace ekonomiky, zapomenout na neodpovědné avantýry jejího vedení (např. čachry s Moravcovou bankou či nepodložený výkřik o „špehování politických stran“ tajnou službou) v uplynulých čtyřech letech ale také jen tak nejde. Obtížné je to i s lidovci: jejich uzavřenost připomíná spíš sektu než stranu a jejich tradiční krédo - zůstat za každou cenu u moci - z nich navíc často dělá populisty či neprůhledné politikáře. A sociální demokraté? Vedeni arogantním demagogem slibují nesplnitelné a přitom ve svých řadách nemají dost odborníků ani na „stínovou vládu“.To vše je samozřejmě záměrně zjednodušené schéma. Učebnicová poučka nicméně říká, že tak jako není dokonalých manželství, není ani dokonalých politických stran. V každé se najde někdo naprosto nepřijatelný, někdo, komu bychom svůj hlas mohli dát maximálně na mučidlech. A stejné je to i s partajními programy: každý z nás by v nich raději viděl něco jiného, něco přesnějšího a konkrétnějšího. Hledat mezi kandidujícími stranami nějakou ideální, která splňuje všechny požadované parametry, proto nemá smysl. Rozumnější je najít - a volit - tu, která se nejvíce blíží představě o správné a odpovědné politice.

Je z čeho vybírat

Koho tedy volit? Odhlédneme-li od vzletných hesel o budování společnosti rovnoprávných a svéprávných občanů, pak dát hlas ODS nebo ODA znamená především vědět, co člověka čeká: bude to zhruba systém, v němž žijeme dnes. Spory se povedou o to, zda daně snižovat rychle či pomalu, zda a na jaké úrovni zřídit samosprávu, jak dál privatizovat, jak změnit stávající model zdravotního pojištění atd. Ten, kdo je tedy více či méně spokojen s uplynulými čtyřmi lety, má jednoduchou volbu. Volit ODS znamená hlasovat pro stranu, která sice ve jménu „správné cesty“ někdy přehlíží i dost velké kameny, které na ní leží, současně už ale prokázala odbornou zdatnost, vnitřní disciplínu a v rozhodujících momentech i státnickou odpovědnost. Ti, kteří dávají přednost decentralizaci, silné samosprávě a liberálnímu ekonomickému prostředí, mohou svůj hlas dát ODA. A konečně pro ty, kteří sice vcelku souhlasí s dosavadním vývojem, ale přivítali by více sociálních jistot a státní péče, je tu KDU-ČSL.Přestože má ale stoupenec polistopadových reforem při zvažování komu dát svůj hlas poměrně jednoduchou volbu, roste v posledních měsících počet lidí, kteří jsou vládní politikou unaveni či znechuceni. Trestat politiky za jejich přehmaty a chyby volební absencí je však v našem případě stále ještě ošidné. Znamená to totiž de facto dát hlas levici.

Hlas pro stabilitu

Opoziční volič, neztotožní-li se s totální negací všeho v uplynulých čtyřech, respektive šesti letech (republikáni, komunisté), nemá z čeho vybírat. Nechce-li riskovat, že o svůj hlas přijde (Levý blok, SD-LSNS), má jedinou možnost: volit Miloše Zemana. Kdyby ale Lidový dům chtěl splnit jen třetinu z toho, co v posledním roce nasliboval - počínaje „dodatečným přešetřením privatizace“ přes zrušení zavedeného systému sociálních dávek až po kriminál pro ředitelky drahých mateřských škol -, znamenalo by to nemalý společenský otřes. Navíc nejsou sociální demokraté ani v případě svého volebního vítězství schopni vytvořit stabilní koaliční vládu. Stávající lidovecké vedení by totiž nepřistoupilo na spolupráci s Levým blokem (pokud by se do parlamentu vůbec dostal) a Dienstbierova SD-LSNS, jež by jediná připadala v úvahu, ve sněmovně buďto vůbec nebude, anebo získá jen minimum křesel.A co z toho všeho plyne? Velmi stručně řečeno to, že přes veškeré výhrady k vládě současných koaličních stran stojí svobodný a relativně klidný vývoj v Česku zatím stále ještě na hlasech pro některou z nich.