Vraždy jako řemeslo inscenace

Sotva v Čechách poslední román Pavla Kohouta s přiměřeně efektním titulem Hvězdná hodina vrahů vyšel a snad jen ti nejoddanější a nejpilnější čtenáři jej stačili přečíst, už bylo v příslušných kruzích o čem mluvit. Postaral se o to - jak jinak - sám autor, když se popuzeně ozval na kritiku Evy Profousové („Příspěvek Pavla Kohouta k česko-německému smíření“), která v Literárních novinách č. 42/1995 v dobré vůli s předstihem recenzovala německé vydání. Následoval hned pozoruhodný rozbor Ludvíka Vaculíka(!), který Kohoutův styl výstavby románu přirovnal k „budování továrny“ se všemi příslušnými zeměměřičskými pracemi. Okamžitě přišla Kohoutova odpověď, v níž si postěžoval, jak ho starý přítel málo zná, že on přece píše úplně jinak, totiž intuitivně, a vůbec, že to v Čechách s recepcí literatury vypadá prachbídně. Epizoda, která nepostrádala jistou komiku, tak připravila pro knihu jisté emoční pole, v němž se ocitne každý, má-li se o Kohoutově knize vyjádřit. Ale to není v autorově případě nic nového.

Metafora krejčovská

Možná víc než Vaculíkova „stavařská“ metafora se pro Kohouta-romanopisce hodí přirovnání ke spisovateli jako vykonavateli jistých společenských úkolů: doba mu přinese zadání a na autorovi je, aby z něj vybral to nejatraktivnější a nejvíce aktuální, což pak s větší či menší bravurou oblékne do románového fraku, jehož střih podle momentální autorovy formy padne na ono „žhavé“ téma lépe, či hůře. Do jarmareční maškarády tak před třemi…