KAMILA MECLOVÁ (* 1948) vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK, rok pracovala v Kladně jako sociální kurátorka pro Romy, pak se stala psycholožkou ve věznici pro muže ve Vinořicích. V letech 1983–95 působila v ženské věznici v Pardubicích nejprve jako vychovatelka mladistvých, od roku 1990 jako ředitelka. Koncem minulého roku byla jmenována náměstkyní generálního ředitele Vězeňské služby ČR.
Posledních pět let jste řídila věznici pro ženy. Byla před vámi v takové funkci někdy žena?
Pokud vím, nikdy. Věznice podléhaly vojenskému režimu, jemuž vládli muži. Kdo tu pracoval, musel být ve služebním poměru.
Jakou máte hodnost?
Už žádnou, skončila jsem u podplukovníka. Asi před rokem jsem odešla do civilu, hned jak to zákony umožnily. Vždycky jsem toužila být v normálním pracovním poměru.
Proč?
Nejméně čtyřikrát za rok musel jít každý na cvičení, kde se střílelo. A já jsem nechtěla nikoho zastřelit.
Co s druhým životem
Jaký je rozdíl mezi ženami a muži ve vězení?
U žen je mnohem méně násilí a hazardních her. To, čemu se dá říci „druhý život“, tedy vztahy skryté před očima dozorců, má spíš podobu citových nebo lesbických vztahů.
Jak vzniká ten „druhý život“?
Člověk odsouzený v ČR přijde obvykle do přeplněné cely, která už je sociálně strukturovaná. Má svého neformálního vůdce i toho černého vzadu, který za všechno může a na něhož…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
