Psychoanalýza a potíže s civilizací

„Kultuře vděčíme za to nejlepší, čím jsme se stali, ale také za největší trápení, která máme,“ napsal na vrcholu svého života Sigmund Freud, když uvažoval o povaze lidského údělu. Tento úděl je podle něho příliš těžký, přináší mnoho bolestí, zklamání a neřešitelných úloh, a abychom jej unesli, neobejdeme se bez úlevných prostředků: silných rozptýlení (která nám dovolí nedbat běd), náhradních uspokojení (která je umenší), opojných prostředků (které nás znecitliví). Osobní zkušenost i vědecký zájem přivedly Freuda ke snaze vysvětlit, odkud lidská strádání pocházejí. K jeho zásluhám patří nejen objev nevědomí, odvaha přiznat sexualitě klíčovou roli v lidském životě, ale i poukaz na rozpornost, protiklad, který je obsažen přímo v základech lidské existence.

Štěstí jako epizodní jev

Otázka po smyslu lidského života byla položena nesčetněkrát, ale ještě nikdy nenalezla uspokojivou odpověď. Jejím předpokladem je nejspíše lidská povýšenost, říká Freud; zdá se tedy, že máme právo ji odmítnout a položit si raději jinou, snadnější otázku. Co lidé svým chováním vyjevují jako účel, smysl života, co od života žádají a čeho v něm chtějí dosáhnout. V odpovědi se lze sotva zmýlit: touží po štěstí, chtějí být a zůstat šťastnými. Toto snažení má dvojí cíl: negativní (nepřítomnost bolesti a nelibosti) a pozitivní (prožitek silných pocitů slasti). Podle toho, na který z cílů je kladen důraz, rozvíjí se dvěma směry i lidská činnost. V každém případě je ale zřejmé, že…