Až demagogie uspěje

Píše se rok 1998. Od prvního česko-slovenského referenda o rozdělení federace, v němž řeklo 58 % voličů NE, uplynulo šest let vyplněných marným jednáním o nové ústavě. Vladimír Mečiar usedl koncem roku 1997 počtvrté do křesla slovenského premiéra a slíbil uspořádat další referendum, tentokrát jen na Slovensku. Český premiér Václav Klaus reaguje rezignovaně: „Věřte, že by se mi opravdu ulevilo, kdyby se Slovensko již konečně odtrhlo.“ Prezident Česko-slovenska Michal Kováč naopak v předvečer referenda svolává mítink příznivců federace do Žiliny. Jeho procítěný projev, v němž tvrdí, že „bez Slovenska by Česko-slovensko nebylo Česko-slovenskem“, nakonec přesvědčí váhající Slováky. Vladimír Mečiar má při oznamování výsledků v očích slzy. „Nebýt Cikánů a Maďarů, mohli jsme mít o čtyři desetiny procenta více a zvítězit.“ „Příště, příště!“ skandují desetitisícové davy příznivců samostatného Slovenska.

Chceme svůj stát

Předchozí řádky mohou dnes vzbuzovat úsměv, ale podobně by zřejmě vypadal další vývoj Československa, kdyby se politické reprezentace po volbách v roce 1992 dohodly, že nemají politický mandát k dělení státu a nechají voliče rozhodnout nejdemokratičtějším možným způsobem - v referendu. Desetiletí trvající ústavní krize v Kanadě (viz Respekt č. 43/95) před čtrnácti dny vyústila v podobný pat. V referendu se ve frankofonním Québeku vyslovilo 50,6 % voličů proti tomu, aby provincie začala jednat o vystoupení z federace. Separatisté porážku…