Kosa na kámen

Světová konference o ženách, uspořádaná v Pekingu pod záštitou OSN, byla v pořadí čtvrtá. Předchozí tři (poslední z nich v Nairobi před deseti lety) poznamenaly ideologické šarvátky studené války; v popředí pozornosti stály konflikty bipolárního světa, palestinsko-izraelský spor a apartheid. Tyto problémy se v posledních letech vyřešily, nebo alespoň ustoupily do pozadí, a organizátoři pekingské konference tak mohli doufat, že se na pořad dne konečně dostanou důležité otázky bezprostředně související s postavením žen v dnešním světě: rovný přístup ke vzdělání a zdrojům obživy, násilí vůči ženám, případně úloha rodiny ve společnosti a její vztah k osobní svobodě a seberealizaci. O těchto otázkách se na pekingské konferenci i na jí předcházejícím fóru nevládních organizací v Chuaj-žou (Huairou) skutečně diskutovalo; do značné míry však byly opět zastíněny jinými, odtažitějšími problémy. Tentokrát se stalo jablkem sváru samotné místo konání obou konferencí: hlavní město komunistické Číny.

Strašák nevládních organizací

Myšlenka konání světové konference se musela začátkem devadesátých let, kdy se Čína začala o její organizaci ucházet, Pekingu jevit jako vítaná příležitost získat něco zpět z mezinárodní prestiže, otřesené brutálním potlačením demonstrací na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Čínský režim zřejmě očekával další bezzubé setkání lhostejných byrokratů, jež dodá lesku jeho vládě, aniž by zbytečně zasévalo neklid mezi jeho lidem. Případná…