Mezi fobií a opravdovou hrůzou

Mezi fobií a opravdovou hrůzou

Hrdinové dokumentaristy Ladislava Kvasničky

Je ověřenou zkušeností z dějin filmu, že kvalitní filmové dokumenty časem spíše získávají. Vytvářejí-li se dnes a uvádějí v médiu tak rozplizlém, jakým je televize, neubírá to sice nic z jejich jedinečných kvalit a sdělení, avšak - poněvadž není zvykem masového diváka opatřovat si záznamy dokumentů - v kulturním povědomí de facto zanikají krátce po své premiéře nebo po první repríze.Úkolem kritiky tu je pokusit se tento neblahý efekt oslabit a prchavé dojmy alespoň trochu zafixovat. Zvláště když si nelze nevšimnout, že na rozdíl od zatím tristní situace v českém hraném filmu, kde „trh“ v křečích ryčné, pubertální reklamy rodí buď „výživný“ kýč nebo namyšlené nic, v dokumentárním filmu existuje okruh režisérů, kteří v tichosti, bez existenční a produkční hysterie, dokáží být sami sebou. Lze připomenout v první řadě J.Ševčíkovou, H.Třeštíkovou, O.Sommerovou, I.Vojnára, P.Stingla (mám na mysli zejména jeho znamenitý hodinový dokument z Rumunska 1989–199O, který po jediném půlnočním televizním uvedení zcela zapadl); dále Štětinův tým (schválně ho pojmenovávám podle prvního manažera, který má na jeho vzniku, orientaci na ruskou realitu a výsledcích hlavní zásluhu). Ze starší generace pak K.Vachka, vymykajícího se všem běžným měřítkům filmového dokumentu. Neokázalá kvalita české dokumentární tvorby se neomezuje jen na tato jména.Nelze vynechat rozsáhlou, vždy nonkonformní tvorbu Vladislava Kvasničky, která je takovou už od svých počátků v druhé polovině osmdesátých let. Ze 40 převážně krátkometrážních filmů vybírám devět, které představují průřez jeho prací po listopadu 1989. Tři z nich, Infarkt ocelového srdce (1989), Naši ve válce (1991) a Strach jsme nechali doma (1991) jsou středometrážní filmy na hranici dlouhé metráže. Spojuje je jistý etnografický zájem, i když nikoli primární; vždy se pojí s jinými motivy naléhavějšími a důraznějšími. Těmito významnějšími motivy pak jsou tematicky více svázány s jinými filmy tohoto výběru.

Samet se nekoná

U prvního z nich, Infarktu ocelového srdce, je to nasnadě. Více než hodinový dokument je sestříháním mnohonásobně rozsáhlejší suroviny, která byla natočena v průběhu listopadových událostí 1989 v Ostravě. Kvasničkovo neiluzívní vidění věcí učinilo z tohoto dokumentu podle mne nejzávažnější výpověď, postihující jádro tehdejších událostí. Jejím základem je nedůvěra k davu a jeho emocím, které přímo na ulici analyzuje. Namísto „lidského tepla“ po takovém „rozmotání klubka“ vidíme rozčílené jedince, kteří spíše než co jiného projevují, i když nevyslovují, bezradnost a obavy. Pokud snad tato dramata měla být sametová, v Ostravě to nejspíš aktéři ani jedné ze stran netušili, podle všeho se jim to nedoneslo. Nade vším visí těžké chmury příštích konfliktů, (staro)nového dělení majetků, které nastalo hned potom, co rychle odezněly výzvy takových Bartošků, aby „ti, co skandují v anonymitě a v chumlu ve tmě, to také zítra dokázali zopakovat ve svých závodech“. Zítra, v den stávky v šest hodin ráno už stojí ve vrátnici (staro)nový ředitel a v záběru ukazuje filmovému štábu, kde je jeho místo: za branou. A pak vidíme malý hlouček těch odhodlaných ke všemu - přesně těch, kteří by si tak počínali i dnes, jak se ubírají na shromaždiště. (Na Vysoké škole pedagogické stávkovalo 15O z l.200 studentů.) Klišé listopadových historických kulis zcela chybí nejen tady, ale i v nedalekých Odrách, kde na liduprázdném náměstí stojí jen sousoší Stalina a Gottwalda v sněhovém objetí. A cinknutí sklenky příštího prezidenta zní v závěru této černé vize „ocelového srdce“ do dryáčnických slov a melodie táhlé písně o krvavých havířských mozolech. Hned v tomto prvním filmu se projevila největší Kvasničkova přednost: je si vědom u nás už pozapomenuté věci, že u filmového dokumentu je od samých jeho počátků geneticky zakotvena nutnost přinést nějaké novum, objevit nový pohled, udělat vynález.

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená…

Nevím, zda Kvasnička je čtenářem Orwellova Holdu Katalánsku, nebo zda je podobného smýšlení, které jenom budí zdání, že je poučen předalegorickým orwellovským viděním skutečnosti. Ve filmu Naši ve válce jde o občanskou válku v Jugoslávii. Všechny komplikované paradoxy války jsou spatřovány z úhlu pohledu civilistů, pocházejících z české a slovenské národnostní menšiny; české stojící (shodou okolností) na chorvatské straně a slovenské na srbské; čeští rekruti jsou přitom odvedenci v armádě federální, kterou ovládají Srbové. Konstatuje se tu podstatná, jinde příliš nezmiňovaná okolnost, že „šílení komunističtí generálové bojují o socialistickou Jugoslávii proti vlastnímu lidu“, pod slupkou zdůrazňovaného nacionalismu. A připomíná se, že před roztržkou s Chorvatskem a Slovinskem Srbská banka vydala větší množství nekrytých peněz. Máme tu co dělat opět s velmi detailním neideologickým pohledem na davové šílenství z perspektivy obětí.Také třetí z filmů, Strach nechali doma, je věnován osudu menšiny. Jsou jí volynští Češi, kteří se vystěhovali na ukrajinskou Volyň v druhé polovině minulého století a nyní se vracejí do Čech. Tento film se stal první částí jakési volné tetralogie, jejíž dějové linky se sbíhají v nejnovějším Kvasničkově filmu a zároveň poslední její části - v Soukromém vojenském prostoru Ralsko. Dějiny 20.století přes všechny kruté vpády, „represívky“ nešetřící vraždami, žhářstvím a deportacemi nakonec naše krajany kulturně izolovaly v jejich několika vesnicích a asi by nám ani nepřišly na mysl, nebýt černobylské katastrofy, která se odehrála jen několik desítek kilometrů od jejich obydlí. Neocitla by se nám tak před očima naše vlastní patriarchálně-rustikální minulost, jejímuž archaickému jazyku už „historické země“ nechtějí rozumět. Ani hlubokému vztahu těch, co „neumějí ani česky“, k tradici a předkům, vyjádřenému obavou, „jestli mi dovolí vzít kostičky, abysme měli ke komu chodit…“ Kulturnějšímu, nežli je ten náš.Idylickými obrázky z volyňských vsí, nad nimiž zběsile tiká neviditelný Geigerův počítač za stařenčina zpěvu „Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, do tebe padají nejhlubší semena“ u hrobu leukemické vnučky vytvořil Kvasnička trpkou, ale velikou metaforu, vyjadřující všechnu nejistotu tohoto století v okamžiku, kdy se snad schyluje na této odvrácené straně země k ještě větším temnotám.Televize tenkrát ještě československá s neomylným negativním instinktem právě do tohoto filmu „dramaturgicky zasáhla“, sestříhala jej a pokusila se oslabit jeho účinek.

Spálené tělo jako drobná ekologická katastrofa

Jejich nikoli zanedbatelnou ukázku předvedl režisér v krátkém černobílém snímku z roku 1990 Uprchlíci z pekla, v němž sleduje strašlivé osudy ruských dezertérů z posádek, dislokovaných v Čechách, ještě krátce před odchodem vojsk. Defilují před námi vojáci Maslajev, Abolencev (předtím ho po nějakou dobu skrýval před ruskou vojenskou policií a úřady právě Kvasnička), Zaripov, Naumov a jediný, komu se podařilo získat azyl, Aljoša Kuzevanov. Všichni ostatní se vrátili do nenávratna - pod hrubým nátlakem - když KGB bez jediného oficiálního protestu z české strany údajně použila k vydání uprchlíků padělaných prezidentských příkazů nebo plačících rodičů. Ještě dřív to bylo ale úplně bez cirátů: těla dezertérů zastřelených na útěku byla politá naftou a spálená na holé zemi. Traktoristé při jarní hluboké orbě nacházely zbytky po „drobných ekologických katastrofách“. Za 23 let přítomnosti okupačních vojsk činily jejich ztráty 600 mrtvých. Kvasnička to komentuje v druhém filmu na ruské téma Konec věčných časů: „Do oblasti lidských práv v sovětských vojenských újezdech se naší straně nikdy nepodařilo proniknout.“ Nezapomenutelný je v Uprchlících z pekla střih z korby náklaďáku s nápisem „Ljudi“ na Michaela Kocába, který vydání jednoho z dezertérů, Naumova, poté, co KGB oblehlo uprchlický tábor v Zastávce u Brna, žoviálně zlehčuje doslovně takto: „Naumov dostal šanci se svobodně rozhodnout, já si myslím, že každá kytka má růst na tom záhoně, kde se urodila, to znamená, že každej člověk má žít tam, kde se narodil, tak si myslím, že mu můžeme popřát všechno nejlepší, a ať dá o sobě vědět.“ Tváří v tvář tomuto nestydatému blábolu mne napadlo, že říkat ominózní: „politika je svinstvo“ bychom neměli my, kteří v ní nejsme.

Jak člověk zastůně, tak má rakovinu

Obyčejní lidé v extrémních situacích však nejsou výhradním Kvasničkovým tématem. Hloupost a zlo dovede přistihnout i tehdy, když nedominují, v jejich komickém zakuklení, jak je patrné z jeho posledních krátkých filmů, uvedených letos televizí, Lidé na hranici a Anarchisté. Tyto dokumenty typem poněkud připomínají podobné uchopení tématu u Karla Vachka, zejména v prvním případě - - jde o reportáž z Hodonínska z dělení republiky o loňském Silvestru - je jazyková komika, která mluví sama za sebe, razantnější a koncentrovanější, než tomu je u Vachkových „velkých pláten“, jejichž humor je rozptýlenější a subtilnější. Anarchisté jsou zase galerií komických zloduchů s notně prořídlou ideologií, předvádějících se také před rozkvetlým socrealistickým obrazem z počátku padesátých let. Ukázka z nepřeberného myšlenkového bohatství (v tomto případě Bondyho): „Nelze předpokládat, že mladá generace se bude jako jeden muž věnovat kapitalistickému vykořisťování.“ Nebo Polák (s lehkým ironickým úsměškem na rtech): „Levicové síly, bez ohledu na původ, musí spolupracovat.“ Oba filmy jsou nenásilnou, báječnou zábavou. Každý z protagonistů se v nich pitvoří jen ve své vlastní režii, pouze střih je nezaměnitelně autorský.Ve velkém chvatu natočené Valdice (koncert Karla Kryla) se zpočátku odvíjí v polohách „nadčasové“ vězeňské komiky, jako když starší kníratý Rom neodolatelně svůdnicky pokukuje po mladším nekníratém; všichni vězňové jsou podle vlastního přesvědčení nevinní, jen třikrát nebo čtyřikrát praštili policajta, atd. Postupně však komická šarže zmizí a převládne zlověstná věcnost, která se vznáší nad zdánlivě idylickým okamžikem vězeňského života. Uplatňuje se největší přednost Kvasničky-dokumentaristy: zázračně přesná orientace v hloučku diskutujících. A tak slyšíme pádná slova, vyhledaná režisérem ve vzrušené debatě, která živě připomíná diskusi na ostravské ulici nebo na šachtě ve filmu z listopadu 1989: „…po těch všech svinstvech sem postavěj chlapa na mý úrovni, já jsem vrah…ale von to dělal celý leta…“ Závěrečná nekomentovaná sekvence schůze bachařů je výmluvným obrazovým dokreslením takovýchto rezignovaných výkřiků vězňů. Atmosféra, v níž (cituji promluvu venkovanky z filmu o Černobylu) „jak člověk zastůně, tak má rakovinu“.Zvláště na pozadí faktu, že několika desítkami trestních oznámení na valdické dozorce pro násilné trestné činy a trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele, se soudy už tři roky nezabývají a neprověřený a propuštěný příslušník SNV se stal při posledních komunálních volbách valdickým starostou. A proč by ne, když do čela příslušného okresního soudu v Jičíně byl jmenován JUDr.Theodor Petryšín, který byl v seznamu soudců, nedoporučených VONSem ke jmenování řadovým soudcem? Za minulého režimu vynášel nepodmíněné rozsudky v politických kauzách.

Panoptikum plné pádných argumentů

V posledním Kvasničkově filmu se znovu ocitáme ve fatálním, tentokrát již Soukromém vojenském prostoru Ralsko, jehož spolumajiteli jsou šéfové a.s. Svobodná zóna a potencionální pučisté z listopadu 1989 generál Vacek a plukovník Zbytek. Ten nyní místo tankového pluku velí soukromé tzv. Zbytkově armádě, v jejíchž řadách střeží soukromý majetek, neznámo proč, i vojáci řádného českého vojska. A do toho Valdštejn jako designovaný vítěz konkursu na využití tohoto vojenského prostoru, volynští Češi sem přemístění a nespravedlivě - nařčení jedním z místních radních, kteří jakoby z oka vypadli tomu valdickému, že jsou agenty KGB. A jako průvodce bývalým peklem (může být peklo bývalé?) Aljoša Kuzevanov, ukazující tu k (bývalým?) atomovým slibům, tu k (bývalým?) odpalovacím rampám středního doletu, tu k bývalému domečku KGB, který tu byl dlouho a dlouho před přesídlenci…Díky Kvasničkovi za to, že kromě argumentů, dostačujících k tomu, aby jejich silou padali potentáti a vlády (lhostejno, zda padnou), uspořádal i felliniovské defilé svých hrdinů, kteří nám už nikdy lhostejní nebudou.