Rozhovor s Evou Švankmajerovou
Vážená redakce,rozhovor s Evou Švankmajerovou (Respekt č.1/92) je požitek číst, nemohu se však smířit s jejím komentářem k případu Olgy Hepnarové, který se i mně kdysi nesmazatelně vryl do paměti.
Vážená redakce,rozhovor s Evou Švankmajerovou (Respekt č.1/92) je požitek číst, nemohu se však smířit s jejím komentářem k případu Olgy Hepnarové, který se i mně kdysi nesmazatelně vryl do paměti. „Nakonec mi jí po tom všem bylo líto. Dobře znám ty doby, kdy mladí lidé v sobě nemají dostatek sebezáchovy, mají chuť se zabít“, píše paní Švankmajerová o dívce, která nákladním automobilem schválně najela do lidí čekajících na tramvaj. Je možné tak beze všeho přejít rozdíl mezi „zabít se“ a „zabít asi sedm lidí“? Sama paní Švankmajerová říká na jiném místě: „Můžeme šílet, jak chceme, ale druzí tím nesmějí být zasaženi.“
Uvažuji, proč mne tato, jistě jen bezděčná, nezáměrná formulace natolik dráždí. Cítím za ni pocit, často vyjadřovaný uměním, že utrpení člověka nějak omlouvá zlo, které způsobil, zvláště když je to zlo romanticky ohromující. Vina se pak přesouvá na malé, všedně banální zlo, v němž jako by byla odhalena příčina toho velikého. V daném případě je to lékař, který si prý nenalezl pro Olgu Hepnarovou čas; ten „měl být pověšen spíše než ona“. Jako bezprostřední reakce je to pochopitelné. Hlubší poučení by však mělo být v tom, že u článků řetězu zla neplatí prostá úměra a měli bychom být neustále bdělí, zda i malou nepozorností nerozvíjíme - nebo neopomínáme - přerušit řetěz, který povede ke katastrofě. Každý ale nese zodpovědnost jen za to, co sám udělal, a za to ovšem odpovídá plně.
I já chápu pocit naprostého zoufalství či opovržení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu