Lupiči, žháři, vrazi

Více než dvě stě popravených, tisíce zemřelých a umučených v komunistických žalářích a koncentračních táborech a dosud přesně nezjištěný počet lidí zahynuvších na hranicích a při zatýkání je dostatečným svědectvím nesouhlasu s diktaturou komunistické strany. Zdálo by se, že existenci třetího odboje není třeba dokazovat. Není tomu tak.

Zločiny a křivdy minulosti stále ještě přežívají. 17.listopad 1989 je jen začátkem předlouhé cesty, kterou je třeba ujít, abychom se zbavili všech neblahých dědictví 42leté minulosti. Zní to skoro neuvěřitelně, ale i dnes se u nás ještě zpochybňuje právo jedince i národa odporovat násilí a spolupodílet se na obnovení demokratických práv a plném osvobození naší vlasti. Otřesné jsou např. některé rehabilitace politických vězňů padesátých let. V nejednom případě totiž tito lidé nyní dostávají usnesení soudů, v nichž se jim sděluje, že po zvážení jejich celkové činnosti soud považuje za přiměřený trest ponechání např. 10 let vězení. Že tento trest odpovídá danému stupni společenské nebezpečnosti.

V padesátých letech rozsudky vynášela komunistická justice. Rehabilitace dnes provádějí senáty svobodného státu, státu, který se vymanil z komunistické nadvlády a vrací se do Evropy. Nové rozsudky však ospravedlňují zrůdnou nespravedlnost padesátých let a vytvářejí v podstatě nové politické vězně.

Uveďme jeden z takových případů, jehož tragédii umocňuje dnešní rehabilitační zákon a až zarážející přístup rehabilitačního senátu: jde o…