Tragická Praha

Když jsem byl v Praze naposled v únoru 1990, doznívala tu ještě revoluční euforie z předchozího listopadu. Lidé byli plni optimismu a energie: šlo o nový začátek. Nyní se zdá, že město znovu upadlo do deprese, pasivity a letargie. V mnoha ohledech se většina jeho obyvatel zřejmě navrátila k starým, předrevolučním způsobům života nebo tyto způsoby ani neopustila.

Nejvíce znepokojujícím zjištěním je, že psychologické postoje lidí v Československu se stále diametrálně odlišují od postojů lidí v demokratických společnostech. Je pozoruhodné, nakolik zůstává Československo v dnešní rychle se integrující západní Evropě i po roce otevřených hranic psychicky zcela uzavřeno samo do sebe. (Mimo jiné se to projevuje i pštrosím nezájmem československých sdělovacích prostředků o kulturní a politické události světového významu, které nemají československou vazbu.) Je tomu skoro, jako by Čechoslováci do té příslovečné „Evropy“ vlastně ani vůbec nechtěli. O existenci komplexních cizích vlivů buď nevědí, anebo se jim podvědomě brání. Západní étos odpovědnosti, podnikavosti, kulturnosti a základní lidské slušnosti či složitější, obtížněji postižitelný způsob civilizovaného evropského uvažování do Prahy zatím skoro vůbec nepronikly. Obávám se, že pokud se lidé nezmění, přechod Československa ke skutečně fungující demokracii a tržní ekonomice bude nesmírně obtížný, ne-li nemožný.

Pasivita a bezradnost lidí se projevuje na první pohled nejsilněji jejich vztahem k prostředí, v němž…